Petr Motýl - Život a dílo básníka Ivana Wernische

• Autor
• Knihy
• Sborníky
• Překlady do
• Překlady z
• Překlady
• Časopisy
• Internet
• Domů

Život a dílo básníka Ivana Wernische

• Obálka

Život a dílo básníka Ivana Wernische, Malvern 2024. Kresba na obálce Vojtěch Jirásko. https://www.malvern.cz/
Kratičké video na youtube k vydání knížky: https://www.youtube.com/watch?v=naovWVZCjBc

Anotace

Próza o velkém českém básníkovi Ivanu Wernischovi (*1942). Původně zamýšlená jako vzpomínky Ivana Wernische, posléze transformovala v jiný text. Vypráví o IW od časů jeho prarodičů, přes jeho narození a dětství až po začátek 90. let 20. století. Kniha obsahuje jak skutečnost historie, tak skutečnost fantazie. Nemíchat, protřepat.

Ukázka

„Zambur! Zambur!“ vykřikne lékárník a začne rozhazovat rukama a koulet očima. Britský důstojník povstane z křesla a přistoupí k českému básníkovi. „To the hospital!“ zařve důstojník.

Tu si IW všimne, že představitel britské armády má na výložkách Aeskulapovu hůl. Aha, dojde Ivanovi W: jde o vojenského lékaře, který kouří v lékárně. „To the hospital, ímediedly!“

Důstojník vytrhne lékárníkovi krabičku s mastí a vyhodí ji otevřenými dveřmi lékárny na ulici. „Zambur!“ vyštěkne britský důstojník a ukáže na sršně, kterého IW drží v ruce.

IW si vrazí sršně zpátky do náprsní kapsy a pod dozorem britské armády opustí lékárnu. „To the hospital, ímediedly!“ přikáže důstojník, sklopí přední sedadlo fiátku a vleze si dozadu. Fiátek se řítí do nemocnice.

Nemocnice je obložená pytli s pískem. Kolem pytlů s pískem hlídkují vojáci se samopaly. Ve vstupní hale se tísní krvácející pacienti a čekají, až na ně přijde řada. Tu IW napadne vytáhnout z náprsní kapsy sršně. „Zambur! Zambur!“ zvolají zranění, kteří s různými průstřely čekají na ošetření. A je v tom zvolání pradávná a posvátná úcta.

Seběhne se personál. Obklopí IW kruhem. Najedou kolem něj stojí pět doktorů a deset zdravotních sester. „Zambur! Zambur!“ Nejdůležitěji vypadající doktor popadne sršně. „Zambur…“ vydechne lékař.

---

Recenze Jana Lassnera na iliteratura.cz 17. 10. 2024
Odkaz na recenzi

Jan Lassner (*1980), bohemista a literární kritik. Vystudoval bohemistiku a kulturální studia na Ústavu bohemistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, absolvoval prací o Ladislavu Klímovi. Působí na Jihočeské univerzitě na Ústavu bohemistiky.

Jan Lassner: Nevzpomínky Ivana Wernische

Vrací se Ivan Wernisch ve svých vzpomínkách? Jsou to vzpomínky, nebo nejsou? Kdo vzpomínal a kdo vzpomínky zapsal? Pro koho? Když Petr Motýl píše o tom pravém a jediném mistru z Malvazinek, otázky se jen hrnou. Chcete znát odpovědi? Možná se jich dočkáte v následujícím textu.

S žánrovým zařazením bývá často kříž. Například když píšete životopis jako román. Vznikne tedy biografický román. Co když ale román pracuje navíc s autobiografií?! Nebo nepracuje? Je vůbec důležité, kdo příběh vypravuje? Co teprve, když román má zároveň mnoho společného s rozhovorem a vytváří panoramatický rozhled po historii českých zemí a kultuře 20. století? A vlastně je v něm i dost z poezie. A bohatě se v něm cituje z jiných knih. Jak na podobnou knihu psát recenzi, aby ji mohl číst každý a pochopil ji? Ale rozpaky stranou! Tato recenze je o románu, možná románu-řece, jak o svém výtvoru mluví sám vypravěč (s. 122). A už se nám žánrová zpřesnění začínají hromadit, už nás řeka unáší. Tak už to zkrátka v literatuře chodí, chtělo by se jednomu říct. Snažit se ještě odpovědět, kde je v románu pravda, a kde není, rovná se skoku po hlavě do silného proudu. Nechme otázku pravdivosti spát…

Kromě poezie píše Petr Motýl (nar. 1964; pro více informací o jeho básnickém díle mohou čtenáři sáhnout po recenzi sbírky Mikádo, kterou jsme na iLiteratuře publikovali nedávno) také prózu a je rovněž autorem několika překladů z polštiny. Nyní vychází kniha o jeho velkém příteli a básnickém vzoru: Život a dílo básníka Ivana Wernische (2024) – podobnost názvu se sbírkou Josefa Hory zdá se být čistě záměrná. Kdoví! Naučme se ale nespoléhat na náhody, neboť náhodou je v této knize máloco.

„A ty, Petře, si koukej víc vymýšlet.“

Petr Motýl knihu pojal jako velké vyprávění o velkém básníkovi generace, jež do literatury vstoupila na počátku šedesátých let. 20. století: Ivanu Wernischovi. V něm připravil čtenářkám a čtenářům chvíle úsměvné i rozpačité, vtipné, hořké i plné pochybností – se svými čtenáři si Motýl hraje stejně rád jako s vyprávěním, na mnoha rovinách: jazykové, syžetové, rovině postav a vypravěče i rovině vyprávěných událostí. Už jen proto není kniha rozhodně šlápnutím vedle, spíše naopak: pro čtenáře všeho druhu bude jistě velmi čtivá a zábavná. Vyprávění má spád, který nenarušují, ba naopak vtipně doplňují citace z knih samotného básníka i z jiných děl české a světové literatury. Mnohé z nich lze dobře rozpoznat, u některých může být určení autora velmi obtížné a čtenáři se jen zřídka dozvědí, odkud citace pocházejí. Většinou zůstane jen u těšení. Či snad u Těšení? Jak o Životě a díle básníka Ivana Wernische psát? Třeba stejně hravě? Ačkoliv to asi nepůjde zrovna „hravě“. Snad si knihu nakonec budete muset i přečíst, abyste pochopili…

Čtenář musí při čtení neustále oscilovat mezi částmi líčícími události, které se staly, a pojednávajícími o osobnostech, které žily, a těmi, jež jsou – jako ve správném postmoderním románu (pokud to ještě postmoderna je) – čistě fiktivní, nebo možná čistě fiktivní. Za tuto nejistotu vděčí (vděčný) čtenář rovněž velmi nejistému vypravěči. Vypravěč totiž není vševědoucí a ani vše nevědoucí, nýbrž ne vše vědoucí. Či možná pochybující, ale přesto vyprávějící a v pochybnosti vedoucí. Navíc ani není sám. Kromě ne úplně vše vědoucího vypravěče Petra občas promluví také sama hlavní postava: Ivan Wernisch. I když možná nepromlouvá, ale je promlouvána: „‚A ty, Petře, si koukej víc vymýšlet. Ty píšeš samou pravdu, anebo píšeš, jak to doopravdy bylo. Vymýšlej si!‘ ‚Jak to doopravdy bylo? To už jsi přece napsal ty, Ivane.‘“ (s. 195–196) Děje se tak často, když hlavní hrdina zapomene, že je hlavním hrdinou, a vystupuje se svými názory. Nebo také nevystupuje: „‚Co myslíš, Ivane?‘ ‚Já jsem tady ve třetí osobě.‘“ (s. 107)

Jak celá kniha vznikla, zůstane pro čtenáře tajemstvím. Napsal Petr Motýl knihu sám pouze z toho, co o Ivanu Wernischovi věděl a co mu o sobě prozradil? Anebo spolu seděli v zimohrádku na Malvazinkách a psali knihu společně? Ať tak, či onak, nás to přece vůbec trápit nemusí, vždyť máme něco jako pojem fikčního světa, který nás podobného tázání zbavuje. A navíc, my zde nevedeme výslech: „‚Nás nezajímá, jak to bylo! Řekni nám pravdu!‘ ‚Nás nezajímá pravda! Řekni nám, jak to bylo!‘“ (s. 109) Ale stejně…

Duchové, sršni a V. I. Lenin

Vypravěč Petr, stále deklarující, že je tím, kdo „jen“ zapisuje, nás seznamuje se zaručeně subjektivním, neúplným a z druhé ruky – či spíše z tlačítka klávesnice – podaným líčením života hlavního hrdiny, trojjediného Ivana Wernische, Ivana W., IW a jeho protloukáním se životem. Postupně zjišťujeme, kdo IW byl, že rád četl a moc rád škrtal sirkami v bytě, že chtěl být malířem, ale skončil, promiňte, začal jako básník, dozvídáme se, jak nesnadné bylo těsně po válce vyrůstat, měl-li někdo německé předky, a co vše se mohlo stát již zavedenému básníkovi. Třeba jaké důsledky mohlo mít, když malý kluk překročil státní hranici. Nebo jaké výhody plynuly z toho, že jste znali někoho významného (v tomto směru se dnes nic nezměnilo).

Nešlo by o správný román, kdyby se v něm objevily také ženy. A o ženách Ivana Wernische se dozvíme vskutku mnohé. Tedy, nic konkrétního, ale vícekrát opakovaný výrok „ženy, ty se Ivana Wernische něco natrápily“ mluví za vše. Aspoň zbývá více místa pro mystičnost. Nejde o fantastický román, ale fantastického se v něm objevuje dost. Kupříkladu v pražské Loretě straší démoni a duchové – dokonce zapalují hlídače! –, hlavního hrdinu na Kypru málem připraví o život mytický sršeň přezdívaný zambur a V. I. Lenin, již třicet let balzamovaný, vstává a věští budoucnost.

Největší pozornost román věnuje takřka výlučně hlavní postavě, trojjedinému Ivanovi; na chvíli odskočí sem, posléze zase tam, aby bylo vysvětleno (občas spíš ještě více zastřeno) vše podstatné. Z hlediska času se nejdelší úsek věnuje obdobím poúnorového Československa, šedesátých let a normalizace. Jednoznačně proto, že hrdina v této době prožil nejdelší část svého života. A nejspíš se doba také táhla, ačkoli i tak letěla. Jak jen letěla! Jako když někam letí nebe a vy se ptáte, kam. Tak nějak uletěla i léta (léta, létat) hlavního hrdiny, takže „[…] do hospody Na vinici už Ivan Wernisch nechodí. Ani těch pár kroků ne.“ (s. 293)

O Motýlově románu s postavou dočista nevymyšlenou by bylo možné napsat ještě mnohé. Zkoumat podoby a povahy vypravěčů, roli hlavní postavy a podobně, ale nechceme z toho dělat vědu. Motýl ani Wernisch ji stejně nemají moc rádi: „Já literární vědě tak jako tak nevěřím vůbec nic.“ (s. 198)

Na závěr nutno dodat, že kromě výpovědi o hlavní postavě, Ivanu Wernischovi, je kniha podstatnou výpovědí také o vypravěči/autorovi samotném, o jeho vztahu k Ivanu W., ke světu a literatuře. Vzpomínky nikdy neodhalí pravdu, ale rozhodně nám řeknou, jak to bylo. A možná proto je tato kniha nevzpomínek IW tak čtivá.

Ještě něco k povzdechnutí

V knize se setkáváme s častými povzdechy nad plynutím času, nad nesnázemi života, nad trápením se ženami, nad tím, že básníci už dnes nejsou vážení a poezii už skoro nikdo nečte. A nikdo že nic nečte. A ani studenti literatury nečtou, natož studenti jiných oborů, posteskávají si vypravěč s hlavním hrdinou. Pravda! Pravda?

Postupné upadání kultury a vzdělanosti ale není jediným důvodem k povzdechnutí. Ač neexistuje kniha, v níž by nebylo možné nenalézt chybu, od určitého množství musíme konstatovat, že chyb je v textu nějak moc. V Životě a díle Ivana Wernische jsou chyby velmi časté, což zážitek z četby nesmírně ruší. Tolik chybných či chybějících koncovek, takzvaných překliků, tolik chybějících zájmen a předložek, tolik přehozených slov, chybných větných konstrukcí a zapomenutých přepisů, dokonce chyby gramatické a přehozená slova v citátu (která v originále takto nejsou), tolik povzdechů nad tím, že už je tam zase něco špatně, až je z toho jednomu smutno. Ona neexistuje jen autorská slepota, ale i korektorská…

---

Recenze Jakuba Šofara v časopise Reflex 19. prosince 2024
Odkaz na článek

Jakub Šofar(*1958), prozaik, redaktor, literární kritik, publicista.

Jakub Šofar: Ještě že zbývá pár bludařů mohykánů, kteří dál tropí sémantické neplechy

Doba literatury s rozličným aranžmá a občas i distonací je za námi, forma se formalizuje na pouhá sdělení a texty přestávají být literární. A poezie už nezajímá snad vůbec nikoho. Ale pořád tu jsou „zpátečníci“, snažící se hledat a objevovat – jako spisovatel Petr Motýl, autor knihy Život a dílo básníka Ivana Wernische.

Norbert Wiener, který „spáchal“ kybernetiku, kdesi napsal, že správná, zásadní, podstatná informace v informačním kanále vždy drhne, zatímco klišé a kvaziinformace proklouznou jako po másle. A protože i umělecký výkon je informace, byť zvláštního typu, máme tu srozumitelné vodítko k tomu, abychom byli schopni rozeznat kýč. Jenže… i ta správná, zásadní, podstatná informace dnes v informačních oceánech lapá po dechu, a aby se neutopila, odhazuje vše, co se jí zdá nepotřebné.

Tímto poněkud toporným začátkem se chci dostat k povzdechnutí zasloužilého a obžerného čtenáře, že doba literatury s rozličným aranžmá a občas i distonací je za námi, forma se formalizuje na pouhá sdělení a texty přestávají být literární. Jejich podstatou jsou jasná, prostá, nejraději emotivní sdělení. Šedesátá léta s pestrou nabídkou, to už je dnes taková mytická Šambala. Doba tvůrců-nástrojářů se nevrátí. Zpátečníci, snažící se hledat a objevovat, se ocitají mimo hrací pole. Obávám se, že nová Hodrová není na obzoru. V poezii je to méně tristní, už z podstaty věci, ale koho tady zajímá nějaké veršování?

Přesto pár bludařů mohykánů nepochopilo, o co jde, a dál tropí sémantické neplechy. Nikoho to nezajímá. Básník, prozaik, dramatik, publicista Petr Motýl (*1964) k nim patří. Z jeho posledních kousků vyčnívá Život a dílo básníka Ivana Wernische, pokus vydolovat z doyena českého básnictví, známého mystifikátora a odpůrce vzpomínání, právě ty vzpomínky. Motýl přistoupil na wernischování (ono mu nic jiného nezbylo) a místa bez paměti obsadil známými bizarními postavami, které zapojil do děje. Vystupuje zde např. sovětský šachista Michail Botvinnik, marxistický kritik Vladimír Dostál a spousta dalších, s básníkovým životem spojených osob. S pomocí většího počtu citací, repetitivních figur a promluv ke čtenáři Motýl objevil nový literární žánr. Ale koho dnes zajímá nějaké nové žánry, když srdce sténají?

---

Recenze v časopise Tvar, číslo 21/2024, vyšlo 19.12.2024
Odkaz na recenzi

Wanda Heinrichová (*1968), básnířka, redaktorka, překladatelka, recenzentka.

Wanda Heinrichová: Plácání pilného prozaika Petra Motýla

Jak se říká při neblahých událostech: byla bych radši, kdyby nebylo proč tuto recenzi psát. Vydání Motýlova Života a díla básníka Ivana Wernische totiž za neblahou událost považuji. Domnívám se, že Petr Motýl (1964) pojal nápad věnovat se osudům Ivana Wernische (1942) už kolem roku 2019, kdy se s Wernischem jako novým sousedem začal vídat na pražském Smíchově, přesněji na Malvazinkách. V té době vyšla monografie Petra Hrušky Daleko do ničeho, dost se o ní tenkrát v médiích mluvilo a psalo. Wernische se nikdo na nic neptal, nějak automaticky se předpokládalo, že musí být v sedmém nebi, když o něm vyjde tlustá monografie. A když se prý na sepsání monografie podílel přátelskými radami, či tak nějak. Jenomže Ivan Wernisch se na sepisování monografie nepodílel. Dokonce Petru Hruškovi dodnes tvrdí, že ji ani nečetl. To je pravda jen částečně: vždy, když ji Wernisch otevřel na kterémkoliv místě a začal číst, nespokojeně skřípal zuby. Občas ji v rozčílení hodil do kouta místnosti. Definitivně se výtisku monografie zbavil teprve letos v létě, kdy ho daroval jednomu americkému sběrateli kuriozit.

No ale zpět k Petru Motýlovi roku 2019: setkání s novým sousedem ve čtvrti, autorem Zimohrádku a mnoha dalších milovaných sbírek básní, bylo dojemné. Wernischovy námitky proti Hruškově monografii jako by Motýl ani nezaslechl, byl právě zabrán do dokončování velké práce, prózy Šatna a klášter. Dějištěm Šatny a kláštera je Břevnov. Břevnov je ale současně místem, kde prožil první roky života Ivan Wernisch. A v Břevnovském klášteře byl v květnu 1945 jako sotva tříletý Němec s matkou internován. To místo jej straší dodnes. Když se to dozví Petr Motýl, zastříhá ušima: je inspirován! Napíše a Wernischovi pošle svižný textík, jehož hrdinou je IW. A Wernisch je zaujat! Škoda, škoda, že Motýl už nemohl, jak řekl, nebo nechtěl, jak neřekl, tuto pasáž zařadit do Šatny a kláštera! Ten příběh by se octnul mezi tolika svižnými i méně svižnými příběhy šťastlivců, jimž Petr Motýl věnoval svou prozatérskou pozornost.

Příběh o Wernischovi na Břevnově si Motýl nechal na potom. V průběhu následujících let Motýl Wernische čas od času seznamuje s různými verzemi svého vyprávění. Ivan Wernisch je většinou ani neotevře. Když ale jednou přece jen do těch desek nahlédne, reaguje. Ne, to nejde, já nemůžu být vypravěčem tohoto tady, s tím nesouhlasím, říká Wernisch Motýlovi, v bláhové naději, že Motýl sepisování nechá. Jak špatně zná Wernisch Motýla!

Motýl se nevzdává. Přepíše text do třetí osoby s tím, že teď už mu do toho Wernisch nemůže moc mluvit. Tak to určil Motýl. Ale copak mu do toho Wernisch předtím mluvil? Tedy kromě toho zoufalého konstatování, že vyprávění nesmí zůstat v první osobě. Copak byl Wernisch s třetí osobou spokojený? A co druhá osoba? Neměl nechat Motýla všechno přepsat ještě do druhé osoby?

Vraťme se ale k původní verzi Motýlova vyprávění. Na základě toho, co jsem měla možnost číst, jsem nabyla dojmu, že Motýl ze začátku pracoval s modelem podobným pikaresknímu románu. Vyprávění v první osobě, vyprávění neuchopitelného pikara, fenomenálního taškáře, muže a zároveň věčného dítěte, jehož osudy okouzlují a znepokojují. Z internačního tábora na Parnas, ve zkratce, mezitím příběhy. Myslím, že právě pikareskní vyprávění se Ivanu Wernischovi zamlouvalo a sliboval si od něj i nějakou zábavu. Baron Münchhausen, Petře, baron Prášil, připomínal Wernisch Motýlovi, který jeho přání v knize tlumočil jako pokyn k tomu, aby si co nejvíc vymýšlel. Inu, pánové si neporozuměli. A Ivan Wernisch měl velké oči, představoval si Petra Motýla pravděpodobně jako autora Švejka nebo Plechového bubínku. Možná by byla Motýlovi pomohla Grassova věta: na půdě románu zjevně platí jen to, co jej vede ad absurdum.

Přepisem do třetí osoby, který Motýl realizoval jistě nerad, se z textu vytratil původní elán. Je to ještě horší, zhrozil se Ivan Wernisch. Ale zakázat Motýlovi psát nemohl. Nebo mohl? Až do konce října 2023 přijímal Motýlovy návštěvy a nechal ho, ať si během rozhovorů dělá poznámky. Občas jsem byla u toho a připomnělo mi to zážitek ze školy. Ale ne, Petr Motýl se nechystal Wernische praštit, tak to opravdu nevypadalo. Ovšem lze vytušit, že ho už Wernisch pěkně štval. I Motýl je jen člověk. Nebo není a Wernisch ho neštval? Na podzim 2023, když Ivan Wernisch skončil s covidem v nemocnici a z nemoci se dlouho zotavoval, seance se zapisováním poznámek do počítače nadobro skončily. Petr Motýl pak pomáhal nemocnému příteli postavit se znovu na nohy, ošetřoval ho, četl mu, seděl u jeho lůžka. To bylo lidské a nezapomenutelné. Práci na knize o Wernischovi ale nepřerušil, věděla, že ji brzo vydá.

Ale z čeho měl Motýl tu knihu udělat, když „vzpomínek Ivana Wernische“ nebylo dost? No, asi z lecčeho. Co bylo. Zcela proti původnímu a s Wernischem domluvenému záměru chytá se Motýl školního vysvětlování dějepisných a jiných známých záležitostí. Jako by se v Motýlovi probudil učitel a kronikář. Práce to byla, dřina, ale dřina spisovateli nezaručí, že se mu něco podaří na poli literatury. Kousky naučných pasáží slepeny oslími můstky. Bez hlubší souvislosti vkládány Wernischovy básně. Nebo texty kdovíodkud, přisprostlé anekdoty, vysázeny graficky stejně jako texty Wernischovy. Motýl mluví způsobem, který je Wernischovi cizí: dikcí, neomaleností. A takové věty mu také vkládá do úst. Je třeba dodat, že přisprostlost je cizí i Motýlovi, o to prkenněji takové hlášky vyznívají. Když chce být Motýl vtipný, je to většinou katastrofa. Když chce být řízně vtipný, člověk až odvrací hlavu. Wernisch nikdy není vulgární, to Motýlovi uniká. Necítí to. Wernische necítí. Neschopnost vcítění může být u básníka Motýla překvapující. V básních však silné já, zrcadlení a rozpouštění všeho v sobě, nemusí vadit, naopak. Prózu Motýlovo já zavaluje tak, že v ní nemáme možnost vnitřně poznat nikoho jiného než jejího voluntaristického autora.

Na začátku léta 2024 přinesl Motýl Wernischovi (k narozeninám!) hotový rukopis, svázaný v deskách. Wernisch do něj opět jen nakoukl, nedokázal text číst, byl z něj otrávený. Ovšem vydání bylo na spadnutí. Na obálce knihy chtěl mít Motýl fotografii sebe s Wernischem u piva v zahradní restauraci na Malvazinkách. Fotografie sugeruje společné dílo, to bylo pro Wernische nepřijatelné. Dupnul si. Ale příliš si nepomohl. Společnou fotografii v zahradní restauraci si Motýl vystavil aspoň na svém facebooku. Bestia triumphans, řekl Ivan Wernisch při pohledu na roztlemeného Motýla na té fotografii. Anebo to neřekl? To už ať si rozhodne každý čtenář sám.