Petr Motýl - Tenkrát u Terflerů

Tenkrát u Terflerů

Vydalo nakladatelství Volvox Globator v roce 2022, fotografie na obálce Jiří Škorvaga

TANNHÄUSER

"Já Wagnera moc neznám. Chm! Taky jsem mohla dělat hudbu…" zatváří se Mína Hvězda zároveň: povýšeně, potměšile, tajemně. "A teď budu navrhovat kostýmy pro Tannhäusera, a moc o tom nevím. Mohl bys mi to nějak zlidštit, Jakube? O čem to je?"
"Mohl bych ti to tady převyprávět, jestli chceš," přikývne Jakub Synecký, U Terflerů známý coby znalec a obdivovatel dvou Wagnerů: skladatele Richarda a architekta Otty.
"Tak jo," mrkne pod víčkem očkem z mraženého skla Mína Hvězda: ve vystřihovaných šatečkách, drobná, chlapecká.
"A má to být delší nebo kratší verze?"
"Stačí kratší. U opery."
"Delší lepší jinde, che!" pronese Klárka Z. (liberální), která je U Terflerů poprvé. A naposled.
Jůlinka Šarapatková se směje. Jůlinka se směje všemu, ale příjemně.
"Tak delší nebo kratší?"
"Krátký filmy jsou moc krátký," poznamená ironicky Sváťa.
"Kratší," rozhodne rozhodně Mína.
"Wagner?" zasmuší se Petr Motýl. "To je úpadková hudba. Ale aspoň, že Tannhäuser. Pro toho se Wagner rozhodnul na Střekově, o půlnoci na hradbách."
"To je pravda, s tím Střekovem," souhlasí Jakub Synecký. "Wagner je ale bezpochyby geniální! Tak pozor! Jsme v Drážďanech v Semperově opeře, v divadle nazvaném, ovšem o něco později, podle svého architekta Gottfrieda Sempera. Je rok 1845, v roce 1869 divadlo vyhoří do základů a musí být postaveno znovu. Je rok 1845, koná se premiéra Tannhäusera, opery Richarda Wagnera, kterému je tehdy dvaatřicet let. V té době je Sasko sice už členem Německého spolku, a to nedobrovolně, ale stále je ještě samostatným státem v čele s králem Fridrichem Augustem II. A Drážďany jsou hlavním městem Saského království. Černé fraky a cylindry, bílé kalhoty, krinolíny. Už tam mají plynové osvětlení."
Stůl literátů U Terflerů tichne na plyši sedadel.
"Přichází dirigent, zdraví do panovnické lóže. Obrací se k orchestru. Opona se nezdvihá, kdepak! Jeviště je zakryté sametem a začíná slavná předehra, která se dodnes hraje jako samostatná skladba. Velmi populární. Nejdřív úplně potichounku nastupují dřeva: klarinety a fagoty. Ty jenom tak šeptají, navozují atmosféru. Vypadá to nenápadně, ale v té předehře jsou motivy z celého Tannhäusera, prokomponované, jako jsou pak ve třech jednáních. Já podle té předehry vařím zeleninovou polívku podle Ríši. Všechnu zeleninu mám připravenou a na první tóny klarinetů a fagotů dávám do horkého oleje cibuli. Cibuli nechávám, ať na pánvi syčí, v ruce mám měchačku. Teď! Nastupují smyčce! V tu chvíli cibuli zamíchám. Předehra postupně zesiluje, cibule zlátne. Smyčce přidávají na dynamice! A nastupují horny! Cibule je přesně, jak má být."
Nikdo ani nedutá. Předehra dospěje k závěrečným tónům: s hráškem. Polévka s Ríšou je hotova.
"Po předehře následují bakchanále."
"Chm! Orgie," povystrčí Mína Hvězda jazyk z pusy a olízne si rty.
"Ještě deset piv! Prosím, prosím," upozorní taktně usmívající se Robert číšnici Lucii, která poslouchá operu, ani nedutá, ani nečepuje. Ostatně: chtěla vyučiti se na konzervatoři operní divou.
"To jsme už v Paříži v roce 1861, kdy jsou bakchanále pro baletní sbor do Tannhäusera poprvé zařazeny. Protože Pařížská opera baletní vložku vyžaduje, aby se mohly uplatnit sboristky."
"O tom píše Balzac," poznamená Petr Motýl v košili čamaře. "Aristokrati a zbohatlíci chodili do opery jenom kvůli sboristkám. A když viděli, že někdo poslouchá orchestr, ukazovali si na něj a volali: Á, pán má rád hudbu!"
"A právě členové Jockey-clubu Tannhäusera v Paříži vypískali."
"Balzac členem Jockey-clubu nebyl."
"Nebyl. Ovšem jako předsedu Jockey-clubu při pařížské premiéře Tannhäusera je nutné uvést Armanda de Gontaut-Biron, markýze ze Saint-Blancard."
"Není předseda jako předseda," ironizuje Sváťa.
"Ale Robert je nejlepší," pronese Adéla z Jarního domu, vlasy rudé má, jako je rudý divadelní samet a plyš.
"Průser byl, že pravidlo Pařížské opery znělo: baletní scéna na začátku druhého jednání, hned po přestávce. A když se na druhé jednání členové Jockey-clubu dostavili, sboristky, které si vydržovali, už byly v prachu i s předehrou. Takže premiéru Jockey-club vypískal. Ale vraťme se k baletní scéně. Opona se otevírá. Jeviště zobrazuje Venušin pahorek."
"Jé!" vydechne Mína Hvězda.
"A uprostřed Venušina pahorku je Venušina jeskyně."
"Úžasné!" tleská v lóži Karla Kometka. Charles Swann se na ni ze svého předplaceného křesla pozorně zadívá přes sklo monoklu.
"Z rozsochatého otvoru se řítí na jeviště vodopád a divoce se pění v kotlině."
"Bravo!"
"To vše se nachází na Hörselberge u Eisenachu. Tam jsem se byl podívat a vřele doporučuji. Je to taková malá stolová hora, zalesněná, nahoře je kolmá skála, na skále planina jako ve Ztraceném světě od Conana Doyla, ale nejsou tam dinosauři, ale výletní hospoda s mizerným pivem. A ta Venušina jeskyně v té skále skutečně je. Hö-hlen der Hör-sel-berge, kdo je znalý jazyka německého.
Hleďme však na jeviště. Na scénu se řítí vodopád, který se rozlévá v jezero. V jezeře plavou nahé Najády. Na březích jezera leží nahé Sirény. Nad jezerem je jeskyně, je to růžový otvor, z kterého vyzařuje růžový přísvit. Tam je obrovská harfa, obrovská postel a v ní Venuše…"
"To jsem já," špitne Mína Hvězda.
"Před Venuší klečí Tannhäuser a má hlavu v jejím klíně."
Mína Hvězda vystrčí jazyk z pusy. A zase ho zastrčí.
"Chvilku je ticho. Diváci se nemůžou vynadívat na scénu."
U Terflerů je taky chvilku ticho. Taky se nemůžou vynadívat na tu scénu.
"A teď mávl dirigent rukou a orchestr začal šturmovat. Tempo bakchanále pro baletní sbor je svižné. Baletky jsou jak laňky. A Richard Wagner se tu po svém a nesmírně invenčně vyrovnává s francouzskou hudební tradicí.
Na výšinách vzadu na jevišti sedí při pohárech jinoši!"
Jakub Synecký vysoko pozvedá ze třetiny vypitý půllitr kácovského.
"Sirény a Najády se dají do vyzývavého tance. Jinoši sestupují z výšin. Dvojice se nalézají v roztomilém škádlení. A teď! Smyčce, smyčce! Na jeviště vtančí průvod bakchantek, satyrů a faunů a dráždí jinochy a baletky k rostoucí bujnosti. Dvojice se milují. Všeobecná závrať se stupňuje k nejvyšší divokosti! Tympány, kotle a trubky! Výbuch krajní vášně. Na provazech se nad jevištěm začnou vznášet amorové a všechno zasypávají svými šípy.
A teď zazní první sbor, zatím to bylo instrumentální: Sem spějte k ráji, věčnému máji! To Wagner opsal od Karla Hynka Máchy."
Je to fascinující…
U Terflerů po hodině a půl:
"Lanckrabě, rytíři a pěvci se vrhají s tasenými meči na Tannhäusera."
"Mají brslenky!"
"Vrhají se na Tannhäusera rytířskými meči, Ahmede! Železo chřestí, jeviště se třese. A teď sbor:
On zpupně sám doznal nám, že rozkoš pekla sdílet šel a Venuši v objetí měl!
Lanckrabě a rytíři se chystají Tannhäusera zabít. Napřažené meče. Vtom se mezi napřažené meče a Tannhäusera vrhá Alžběta se srdceryvným výkřikem:
Ani o krok dál!
Alžběta na všechny ty raubíře a loupežníky nesmírně zapůsobí. A ti se sborem podivují:
Proň Alžběta, ta cudná dívka?
Alžběta kryje Tannhäusera vlastním tělem. Je to svatá žena.
Chcete mu věčnou spásu vzít?"
Je to fantastické…
U Terflerů po třech hodinách:
"Od hradu Wartburgu sestupuje do údolí smuteční průvod s pochodněmi. Wolfram von Eschenbach drží Tannhäusera měkce v náručí. Tak to napsal Wagner, který si sám to libreto napsal. Drží Tannhäusera měkce v náručí.
Wolfram von Eschenbach: Zda slyšíš onen zpěv?
Tannhäuser: Slyším jej.
To opsal Wagner z Goethova Fausta.
Smuteční průvod sestupuje na jeviště, otevřenou rakev s tělem Alžbětiným pokládá na zem před Tannhäusera.
Tannhäuser: Ó, svatá Alžběto, za mne teď pros!
Jak jsem už říkal, ta Alžběta byla příbuzná našeho Přemysla Otakara I.
A teď poutníci začnou o ráji."
Následuje desetiminutové podrobné vylíčení sboru poutníků.
Načež se Jakub Synecký U Terflerů dostává k samotnému závěru opery, vousy mu vlají ve větru z Wartburgu.
"Úplně poslední sbor! Na jeviště přijdou úplně všichni. Lanckrabě, rytíři a pěvci už tam jsou. Teď ještě Sirény, Najády, ženy, pastýři, papež přijede z Říma. Ten úplně poslední sbor zpívá tisíc lidí. Z festivalového divadla v Bayreuthu je to slyšet až do Mnichova. Sbor, sbor, sbor!!!"
Jakub Synecký v zastoupení kompletního operního ansámblu vztyčuje ruce.
"A zazní:
Hle spásy den odměnil hříšníka víru, on vykoupen dospěl věčného míru!"
Opona padá.
Diváci tleskají dlouhé minuty. Když aplaus skončí, zvedají se z rudých plyšových a sametových sedadel a odebírají se do spodního podlaží hospody U Terflerů na toalety.