Petr Motýl - Tenkrát u Terflerů
Tenkrát u Terflerů
Vydalo nakladatelství Volvox Globator v roce 2022, fotografie na obálce Jiří Škorvaga
TANNHÄUSER
"Já Wagnera moc neznám. Chm! Taky jsem mohla dělat
hudbu…" zatváří se Mína Hvězda zároveň: povýšeně, potměšile, tajemně.
"A teď budu navrhovat kostýmy pro Tannhäusera, a moc o tom nevím. Mohl
bys mi to nějak zlidštit, Jakube? O čem to je?"
"Mohl bych ti to tady převyprávět, jestli chceš," přikývne Jakub
Synecký, U Terflerů známý coby znalec a obdivovatel dvou Wagnerů:
skladatele Richarda a architekta Otty.
"Tak jo," mrkne pod víčkem očkem z mraženého skla Mína Hvězda: ve
vystřihovaných šatečkách, drobná, chlapecká.
"A má to být delší nebo kratší verze?"
"Stačí kratší. U opery."
"Delší lepší jinde, che!" pronese Klárka Z. (liberální), která je U
Terflerů poprvé. A naposled.
Jůlinka Šarapatková se směje. Jůlinka se směje všemu, ale příjemně.
"Tak delší nebo kratší?"
"Krátký filmy jsou moc krátký," poznamená ironicky Sváťa.
"Kratší," rozhodne rozhodně Mína.
"Wagner?" zasmuší se Petr Motýl. "To je úpadková hudba. Ale aspoň, že
Tannhäuser. Pro toho se Wagner rozhodnul na Střekově, o půlnoci na
hradbách."
"To je pravda, s tím Střekovem," souhlasí Jakub Synecký. "Wagner je
ale bezpochyby geniální! Tak pozor! Jsme v Drážďanech v Semperově
opeře, v divadle nazvaném, ovšem o něco později, podle svého
architekta Gottfrieda Sempera. Je rok 1845, v roce 1869 divadlo vyhoří
do základů a musí být postaveno znovu. Je rok 1845, koná se premiéra
Tannhäusera, opery Richarda Wagnera, kterému je tehdy dvaatřicet let.
V té době je Sasko sice už členem Německého spolku, a to nedobrovolně,
ale stále je ještě samostatným státem v čele s králem Fridrichem
Augustem II. A Drážďany jsou hlavním městem Saského království. Černé
fraky a cylindry, bílé kalhoty, krinolíny. Už tam mají plynové
osvětlení."
Stůl literátů U Terflerů tichne na plyši sedadel.
"Přichází dirigent, zdraví do panovnické lóže. Obrací se k orchestru.
Opona se nezdvihá, kdepak! Jeviště je zakryté sametem a začíná slavná
předehra, která se dodnes hraje jako samostatná skladba. Velmi
populární. Nejdřív úplně potichounku nastupují dřeva: klarinety a
fagoty. Ty jenom tak šeptají, navozují atmosféru. Vypadá to nenápadně,
ale v té předehře jsou motivy z celého Tannhäusera, prokomponované,
jako jsou pak ve třech jednáních. Já podle té předehry vařím
zeleninovou polívku podle Ríši. Všechnu zeleninu mám připravenou a na
první tóny klarinetů a fagotů dávám do horkého oleje cibuli. Cibuli
nechávám, ať na pánvi syčí, v ruce mám měchačku. Teď! Nastupují
smyčce! V tu chvíli cibuli zamíchám. Předehra postupně zesiluje,
cibule zlátne. Smyčce přidávají na dynamice! A nastupují horny! Cibule
je přesně, jak má být."
Nikdo ani nedutá. Předehra dospěje k závěrečným tónům: s hráškem.
Polévka s Ríšou je hotova.
"Po předehře následují bakchanále."
"Chm! Orgie," povystrčí Mína Hvězda jazyk z pusy a olízne si rty.
"Ještě deset piv! Prosím, prosím," upozorní taktně usmívající se
Robert číšnici Lucii, která poslouchá operu, ani nedutá, ani nečepuje.
Ostatně: chtěla vyučiti se na konzervatoři operní divou.
"To jsme už v Paříži v roce 1861, kdy jsou bakchanále pro baletní sbor
do Tannhäusera poprvé zařazeny. Protože Pařížská opera baletní vložku
vyžaduje, aby se mohly uplatnit sboristky."
"O tom píše Balzac," poznamená Petr Motýl v košili čamaře.
"Aristokrati a zbohatlíci chodili do opery jenom kvůli sboristkám. A
když viděli, že někdo poslouchá orchestr, ukazovali si na něj a
volali: Á, pán má rád hudbu!"
"A právě členové Jockey-clubu Tannhäusera v Paříži vypískali."
"Balzac členem Jockey-clubu nebyl."
"Nebyl. Ovšem jako předsedu Jockey-clubu při pařížské premiéře
Tannhäusera je nutné uvést Armanda de Gontaut-Biron, markýze ze
Saint-Blancard."
"Není předseda jako předseda," ironizuje Sváťa.
"Ale Robert je nejlepší," pronese Adéla z Jarního domu, vlasy rudé má,
jako je rudý divadelní samet a plyš.
"Průser byl, že pravidlo Pařížské opery znělo: baletní scéna na
začátku druhého jednání, hned po přestávce. A když se na druhé jednání
členové Jockey-clubu dostavili, sboristky, které si vydržovali, už
byly v prachu i s předehrou. Takže premiéru Jockey-club vypískal. Ale
vraťme se k baletní scéně. Opona se otevírá. Jeviště zobrazuje Venušin
pahorek."
"Jé!" vydechne Mína Hvězda.
"A uprostřed Venušina pahorku je Venušina jeskyně."
"Úžasné!" tleská v lóži Karla Kometka. Charles Swann se na ni ze svého
předplaceného křesla pozorně zadívá přes sklo monoklu.
"Z rozsochatého otvoru se řítí na jeviště vodopád a divoce se pění v
kotlině."
"Bravo!"
"To vše se nachází na Hörselberge u Eisenachu. Tam jsem se byl podívat
a vřele doporučuji. Je to taková malá stolová hora, zalesněná, nahoře
je kolmá skála, na skále planina jako ve Ztraceném světě od Conana
Doyla, ale nejsou tam dinosauři, ale výletní hospoda s mizerným pivem.
A ta Venušina jeskyně v té skále skutečně je. Hö-hlen der
Hör-sel-berge, kdo je znalý jazyka německého.
Hleďme však na jeviště. Na scénu se řítí vodopád, který se rozlévá v
jezero. V jezeře plavou nahé Najády. Na březích jezera leží nahé
Sirény. Nad jezerem je jeskyně, je to růžový otvor, z kterého vyzařuje
růžový přísvit. Tam je obrovská harfa, obrovská postel a v ní Venuše…"
"To jsem já," špitne Mína Hvězda.
"Před Venuší klečí Tannhäuser a má hlavu v jejím klíně."
Mína Hvězda vystrčí jazyk z pusy. A zase ho zastrčí.
"Chvilku je ticho. Diváci se nemůžou vynadívat na scénu."
U Terflerů je taky chvilku ticho. Taky se nemůžou vynadívat na tu
scénu.
"A teď mávl dirigent rukou a orchestr začal šturmovat. Tempo
bakchanále pro baletní sbor je svižné. Baletky jsou jak laňky. A
Richard Wagner se tu po svém a nesmírně invenčně vyrovnává s
francouzskou hudební tradicí.
Na výšinách vzadu na jevišti sedí při pohárech jinoši!"
Jakub Synecký vysoko pozvedá ze třetiny vypitý půllitr kácovského.
"Sirény a Najády se dají do vyzývavého tance. Jinoši sestupují z
výšin. Dvojice se nalézají v roztomilém škádlení. A teď! Smyčce,
smyčce! Na jeviště vtančí průvod bakchantek, satyrů a faunů a dráždí
jinochy a baletky k rostoucí bujnosti. Dvojice se milují. Všeobecná
závrať se stupňuje k nejvyšší divokosti! Tympány, kotle a trubky!
Výbuch krajní vášně. Na provazech se nad jevištěm začnou vznášet
amorové a všechno zasypávají svými šípy.
A teď zazní první sbor, zatím to bylo instrumentální: Sem spějte k
ráji, věčnému máji! To Wagner opsal od Karla Hynka Máchy."
Je to fascinující…
U Terflerů po hodině a půl:
"Lanckrabě, rytíři a pěvci se vrhají s tasenými meči na Tannhäusera."
"Mají brslenky!"
"Vrhají se na Tannhäusera rytířskými meči, Ahmede! Železo chřestí,
jeviště se třese. A teď sbor:
On zpupně sám doznal nám, že rozkoš pekla sdílet šel a Venuši v objetí
měl!
Lanckrabě a rytíři se chystají Tannhäusera zabít. Napřažené meče. Vtom
se mezi napřažené meče a Tannhäusera vrhá Alžběta se srdceryvným
výkřikem:
Ani o krok dál!
Alžběta na všechny ty raubíře a loupežníky nesmírně zapůsobí. A ti se
sborem podivují:
Proň Alžběta, ta cudná dívka?
Alžběta kryje Tannhäusera vlastním tělem. Je to svatá žena.
Chcete mu věčnou spásu vzít?"
Je to fantastické…
U Terflerů po třech hodinách:
"Od hradu Wartburgu sestupuje do údolí smuteční průvod s pochodněmi.
Wolfram von Eschenbach drží Tannhäusera měkce v náručí. Tak to napsal
Wagner, který si sám to libreto napsal. Drží Tannhäusera měkce v
náručí.
Wolfram von Eschenbach: Zda slyšíš onen zpěv?
Tannhäuser: Slyším jej.
To opsal Wagner z Goethova Fausta.
Smuteční průvod sestupuje na jeviště, otevřenou rakev s tělem
Alžbětiným pokládá na zem před Tannhäusera.
Tannhäuser: Ó, svatá Alžběto, za mne teď pros!
Jak jsem už říkal, ta Alžběta byla příbuzná našeho Přemysla Otakara I.
A teď poutníci začnou o ráji."
Následuje desetiminutové podrobné vylíčení sboru poutníků.
Načež se Jakub Synecký U Terflerů dostává k samotnému závěru opery,
vousy mu vlají ve větru z Wartburgu.
"Úplně poslední sbor! Na jeviště přijdou úplně všichni. Lanckrabě,
rytíři a pěvci už tam jsou. Teď ještě Sirény, Najády, ženy, pastýři,
papež přijede z Říma. Ten úplně poslední sbor zpívá tisíc lidí. Z
festivalového divadla v Bayreuthu je to slyšet až do Mnichova. Sbor,
sbor, sbor!!!"
Jakub Synecký v zastoupení kompletního operního ansámblu vztyčuje
ruce.
"A zazní:
Hle spásy den odměnil hříšníka víru, on vykoupen dospěl věčného míru!"
Opona padá.
Diváci tleskají dlouhé minuty. Když aplaus skončí, zvedají se z rudých
plyšových a sametových sedadel a odebírají se do spodního podlaží
hospody U Terflerů na toalety.
© Petr Motýl / design Zebry