Vydalo v roce 1990 nakladatelství MUKL v Havířově (na jeho základech později vzniklo olomoucké nakladatelství Votobia).
Na obálce linoryt, který nakladatel našel u popelnic u školy v Havířově.
obálka
obrázky použité zde:
A little pretty pocket-book, intended for the instruction and amusement of little master Tommy and pretty miss Polly Fleuron 1790
Půvabná malá knížka, určená k poučení i pobavení malého pána Tommyho a půvabné slečny Polly Fleuronové 1790
Všechny obrázky: Wikimedia commnos / Public domain
Co se z mé tehdejší četby objevilo ve sbírce Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách?
Byla to nejvíc poezie Ivana Wernische?
Byla to poezie Ivana Wernische. Ale byla to také poezie Jaroslava Seiferta, která se do velikého velikého kamenného domu tam daleko daleko v horách uložila ve svém hravém poetistickém období.
-
Jaroslav Seifert Mokrý obraz (úryvek)
Těch krásných dnů,
kdy město podobá se hrací kostce, vějíři a ptačí písni
nebo lastuře na břehu moře
- sbohem, sbohem krásné dívky
které potkali jsme dnes
a již nikdy nespatříme v životě.
-
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách
Je úplněk
světlo měsíce cinká po skalách
které se podobají jehlám a hřibům
homolím spirálám a lžícím
Sametové světlo a polibky hvězd
-
Co se z mé tehdejší četby objevilo se ve sbírce Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách.
Byla to nejvíc poezie Ivana Wernische?
Byla to poezie Ivana Wernische. Ale byla to také Kašpar noci Aloysiuse Bertranda, který vešel do velikého velikého kamenného domu tam daleko daleko v horách. Tajemné básně v próze, které vznikly na samém počátku této literární formy. Jedny z úplně prvních, dokonalý prvotní tvar, od kterého se odvíjí variace dalších a dalších pokušitelů toho zdánlivě snadného žánru, ve kterém je přitom tak hrozně těžké něco napsat, aby to stálo za to.
Snové krajiny Kašpara noci, předměty, které ožívají, všechno v lehkém mlžném oparu.
-
Aloysius Betrrand Má chata (úryvek)
přeložil Josef Heyduk
-
V létě by byla má chata chráněna proti slunci listím lesů a na podzim bych měl místo zahrádky na pažení okna něco mechu, v němž by tkvěly perly deště, a nějakou levkoji, která voní jako mandle.
Jaká by to však byla radost v zimě, až by jitro střásalo své kytice z jinovatky na zamrzlé tabule mých oken a já bych v dáli na okraji lesa spatřil poutníka, který by byl se svým mezkem menší a menší, ztráceje se ve sněhu a mlze.
-
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách
z posledního pokoje na věži
z okna s polovinou zelených tabulek
jakoby skály byl nižší
a v dálce se rozestupovaly
několik přístrojů
bylo možno spatřit
kamenitou pláň
náznak cesty a strom
jedna zvláštní noc
plná úkazů a všelikého hluku
strom pak měl dlouhé bílé květy
proměnily se v přesýpací hodiny
odsypávaly
odsypávaly
vtom jezdec
prudký jak skok noci
utrhl tři čtyři plody
ani se neohlédl
zanedlouho začala bouřka
obvyklé znamení
Co se z mé tehdejší četby objevilo se ve sbírce Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách?
Byla to nejvíc poezie Ivana Wernische?
Byla to poezie Ivana Wernische. Ale byla to také báseň Usínám, jejímž autorem je Jindřich Heisler, která usnula ve velikém velikém kamenném domě tam daleko daleko v horách.
Tu báseň jsem znal z výboru Magnetická pole, a když jsem se později dostal k poezii Jindřicha Heislera, viděl jsem, že je hodně jiná, než jak jsem ji vysnil podle básně Usínám. Tou básní končilo představení studentského divadla, které jsem psal, režíroval a ve kterém jsem hrál, dva roky trvalo jeho opravdu tvůrčí období.
-
Jindřich Heisler Usínám
mí noční beránci
vystupují z lesku dřeva
mají hlavy skloněné
a zvonečky jim tekou z očí
vždycky když v neděli
spěchá bouřka někam na pouť
a jejich uspávavé hlasy
vlnící vzduch před svým zajíněným chřípím
šeptají
někoho miluji
-
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách
Všude
rozkrojená jablka
tak málo času
na okraji rtů
na schodech kabinetu
mezi zlatohlávkem a slupkou pomeranče
sníh studí v rukávu
v prstech staniolový obal se třpytí
dopisy nechodí a nechodí
a k čemu když stejně nejsem sám
takže neuhádnu ani název písně
stále znova a znova znějící
v hrací skříňce uší
v hrací skříňce miluji tě
pořád znova
v rozkrojených jablkách
v obrázcích mrazu na skle
Co se z mé tehdejší četby objevilo se ve sbírce Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách?
Byla to nejvíc poezie Ivana Wernische?
Byla to poezie Ivana Wernische. Ale byla to také báseň Karavana, kerou napsal Hugo Ball, zaklínadlo ve velikém velikém kamenném domě tam daleko daleko v horách.
Knihovna mých rodičů byla na ostravské poměry velká, i když jistě v Praze mívali v osmdesátých letech lidé mnohem větší knihovny, internetu a mobilu nebylo a v televizi „nic nedávali.“ Rodiče měli svůj okruh literárních zájmů, táta nejvíc četl romány s tematikou druhé světové války, narodil se v roce 1940 a válka bylo jeho zásadní téma. Máma měla tehdy ráda romány ze současné Ameriky, nejvíc Johna Updika, který v Čechách za socialismu směl být vydáván. Poezii už moji rodiče, a to, co pamatuju, skoro nečetli, ale rádi vzpomínali na mládí, kdy básně četli, nejvíc na verše Jana Skácela, řekl bych, že jeho poezie byla přítomna při jejich seznámení.
V rodičovské knihovně byl i Zimohrádek, jinak od Ivana Wernische nic. A časopisy z šedesátých let, ze kterých mě nejvíc zajímal Host do domu a Světová literatura. Ve „Světovce“ vycházel v ročníku 1966 cyklus Panorama Dada, který připravil Ludvík Kundera. Tam jsem našel báseň Hugo Balla Karavana, která mě oslnila. V ní pro mě byla obsažena „konkrétní poezie“ jejíž texty začaly knižně vycházet až po roce 1989 (i když v časopisech z šedesátých let jistěže také něco „konkrétního“ bylo).
-
Hugo Ball Karavana
jolifanto bambla o falli bambla
großiga m'pfa habla horem
egiga goramen
higo bloiko russula huju
hollaka hollala
anlogo bung
blago bung blago bung
bosso fataka
ü üü ü
schampa wulla wussa olobo
hej tatta gorem
eschige zunbada
wulubu ssubudu uluwu ssubudu
tumba ba-umf
kusa gauma
ba - umf
-
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách
dva čermní havrani přídlatí
pětnír apolí cibnkání
dva čermní havrani tiltikří
no žolio míqání
dav ččbrní rahvani poztemníci
ma ani ludo utkabné
dav ččbrní rahvani zymouvící
zaklerté dorteků chovaéé
Co se z mé tehdejší četby objevilo se ve sbírce Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách?
Byla to nejvíc poezie Ivana Wernische?
Ano, nejvíc to byla poezie, kterou napsal Ivan Wernisch. V Zimohrádku, v Těšení a v Dutém břehu jsme v krajině velikého velikého kamenného domu tam daleko daleko v horách.
-
Ivan Wernisch Zamilovávání
Ubožáčku, co je ti,
ubožáčku ubohý,
ubožáku, ubožáčku.
Piky piky na hlavu…
Jestli máš někoho,
lískovým šípem ho zabiju
a hodím do sklepa.
Piky piky na hlavu…
Koupím si šedý klobouk a nechám narůst vousy,
budu nosit jizvu nad okem a vlasy do čela,
najdu si pokoj s lenoškou, se stolem a s návštěvami.
Bude tě hlídat pes.
Piky piky na hlavu…
Nechte mě.
Tři korunky do země,
nehraju, nechte mě.
-
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách
kam se to dostanu
kam mě to dostaneš
nalévám si sklenicemi
brumlám si
o různých předpovědích
o svazku manželském
někdo padá na podlahu
hlava se kutálí
z rozsypané mísy jablek
cinkám si časem
promarněným bez tebe
promarněným s tebou
-
Co se z mé tehdejší četby objevilo se ve sbírce Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách?
Byla to nejvíc poezie Ivana Wernische?
Byla to poezie Ivana Wernische. Ale byly to také poezie Vítězslava Nezvala.
„Podivuhodný kouzelník“ Vítězslav Nezval byl tehdy mojí pravidelnou četbou a mé básně v mé knižní prvotině ovlivnil především svým experimentováním s češtinou, ekvilibristikou se slovy, která mi tehdy, po mnoha desetiletích od svého vzniku, připadala velmi moderní a avantgardní, což se tak nutně na pozadí šedi socialismu jevilo.
Příklad uvádím trochu jiný, básnickou vzpomínku na dětství.
-
Vítězslav Nezval Historie prázdných domů (úryvek)
Třetí prázdný dům
Nikdy jsem v něm nebydlel chodili jsme tam na návštěvu
Babička odemyká dveře a proti nám vyletí drak
Drak složený z kupeckých regálů z pytlů a z plesniviny
Lokám prázdno jak tenkrát v kostele když matka omdlela
Snad jsem se také dusil
A dodnes se dusím ve snách
Třetí prázdný dům
-
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách
Kolem studně stojí několik zbytečných nádob, po okraj naplněných vodou, barevnými kamínky a sklíčky.
Růžové mýdlo v ruce se dotýká větviček a sazí a obrazu rozmazaného obličeje, ve kterém se marně snaží rozeznat barvu očí.
Barvu očí, která se ztrácí v plechových a hliněných nádobách, tak krásně a zbytečně rozestavěných kolem studně.
-
Co se z mé tehdejší četby objevilo se ve sbírce Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách?
Byla to nejvíc poezie Ivana Wernische?
Byla to poezie Ivana Wernische. Ale byla to také lyrika, kterou psal Josef Hanzlik. V rodičovské knihovně se nacházelo několik jeho sbírek. Černý kolotoč, Stříbrné oči, Potlesk pro Herodesa. Mně se ty sbírky líbily a střádaly se ve mně. Tak jako Nezvalovy knížky, které rodiče v knihovně taky měli, Seifert tam byl až do sbírek, kdy nobelista začal psát volným veršem.
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách je postavený na četbě z mládí, poezie jsem začal číst asi ve čtrnácti letech, ale soustavněji až tak v sedmnácti. A když jsem začal dosti pozdě, až někdy ve dvaadvaceti, psát svoje první vlastní básně, pěstoval jsem poezii ohlasovou a hlas sebe sama jsem teprve hledal. Když se dnes podívám do sbírky Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách, svůj vlastní hlas tam slyším. Co si tam najdou čtenáři, to je samozřejmě na nich. Na těch vzácných, tuze vzácných čtenářích poezie.
Josef Hanzlík Sen (úryvek)
Má sličná paní
i vy klávesy nejsladší
za horami vskutku zakládají oheň na jezeře
a hledají se stateční
kteří naň přiloží beze zbytku srdce
aby parní kotel mohl
i dnes vynést slunce
nad zelenou vodu
A já tam půjdu
a zkusím štěstí co tovaryš
A tehdy odlétla paní má
a bílý spinet se za ní vznášel jako proměněná labuť
končila hra na lišky a pávy
a dozníval kříšťálný zvuk
všelikých potoků kolem
a já se probouzel
za rachotu horní klenby nebeské
z níž jako růže čajová
vyrůstalo slunce
na stonku z jantarového mechu
-
Ten veliký veliký kamenný dům tam daleko daleko v horách
když utápí své černé vlasy v jezeře
tam kde jsem ji viděl
s očima plnýma hvězd
tak daleko se sama doprovázela
tam u jezera
kde je plno neznámých žlutých světel
a kdovíjakých teskných zvířat
tam jsem tě s ní viděl
uspávavá voda se dotýká břehu
a ona
nechá klesat teskný lesk svých vlasů
tam dolů pod hladinu
když k řeči je tak málo slov
tam kde tma se tmí
a ona
se sama doprovází
-
