Petr Motýl - Příběh o ohni a popelu

• Autor
• Knihy
• Sborníky
• Překlady do
• Překlady z
• Překlady
• Časopisy
• Internet
• Domů

Příběh o ohni a popelu

• Obálka

Vydalo nakladatelství Volvox Globator v roce 2026. Autorem obrázku na obálce a obrázků v knížce je Pavel Šmíd. https://volvox.cz/

Pavel Šmíd (*1964) Absolvent AVU u Jiřího Sopka, často spojovaný s ostravskou výtvarnou scénou. Jeho velkou autorskou výstavu spojenou s vydáním katalogu-monografie, knihy nazvané Rituály, uspořádal ostravský Dům umění v roce 2023. https://www.smidpavel.cz/autor

Anotace

Příběh o ohni a popelu je próza historická, ostravská a básnická. Děj hlavního proudu textu umístil Motýl do let 1905-6 a tuto dobu nahlíží v zásadě ze dvou hledisek.

Jednak jako idylický čas prodlouženého konce devatenáctého století, který je v knížce pojednán za prvé jako nebeské pastviny v Beskydech, v nichž žije hlavní ženská postava knihy Tereza, za druhé jako idealizované maloměsto v duchu Hrabalových Postřižin.

Jednak jako dobu, kterou už probleskuje, co si nikdo nechce připustit, hrůzy první světové války, pro kterou na huti, kde pracuje u Siemens-Martinské pece hlavní mužská postava Anton, se už vyrábějí zbraně.

Ukázka

A je černá a je bílá. Jsou oblaka páry a je mihotající se uhelný prach. A je víření a kmitání nekonečna v lidské mysli, jak je v roce 1905 zaznamenává na papír James Joyce v Terstu.

Terst je v rakouském mocnářství a v rakouském mocnářství je i Frýdek a Anton Rechtmann.

„Nespi tam, synku!“

Ale Anton nespí, Anton hází lopatou jako divý.

„Fofrem, fofrem!“

A Anton zdvihá na rampě bedny s expedovaným zbožím. Jsou těžké jako prase.

„Fuj!“

„Nepoobědvals, synku?“

Nárazníky vagónů bouchají a duní. Z úderů jejich tympán vzlíná břinkající symfonie. A teď: na místě žesťů znova nastoupí lopaty a přemisťují rachotící uhlí. To uhlí je koksovatelné a pochází z dolu Zárubek a ten důl je kousek od Karlovy huti. Ale lopatou zkrátka z toho dolu na vykládací rampu Karlovy huti nedohodíš.

Z vagónů se vykládá taky surové železo. Ocelárenské surové železo, to jsou takové šedé kostky. Vylezly z vysoké pece ve Vítkovicích a na Karlově huti se z nich stane v ocel. Ty kusy surového železa vypadají jako o trochu větší a šedivější kusy uhlí, ale těžké je to fest. A jak to spadne na nohu, tak to bolí hrozně.

Ze surového železa se nepráší. Z uhlí se práší strašně. Ten prach je všude. V nose, na šatech, za ušima.

Uhlí do koksovny. A ještě uhlí do koksovny. Ono o ten koks na Karlově huti zas tak nejde, hlavní je koksový plyn, který při proměně uhlí v koks vzniká. Ten plyn je v uhlí schovaný a v koksové baterii se dostane ven a fučí potrubím do martinské pece. A ten plyn v martinské peci hoří a taví surové železo, aby z něj byla ocel. Ohromný žár to je. A hrozný smrad, jak v koksovém plynu čmoudí dehet a čpavek. Je to převeliká škoda dehet a čpavek pálit, ale takovou techniku, aby dehet a čpavek a taky benzol dostali z koksového plynu ven a prodali, to na Karlově huti v roce 1905 nemají.

Vápno. Honem! Honem! Vykládá se vápno! Nezměrné bílé vlny suchého prachu! A zdvihá se z toho prachu žaludek, pálí ten prach jak čert. A je ten prach všude, v očích, v botách, za krkem.

Vápno se dává taky do martinské pece, tak jako surové železo.

A co se na rampě vykládá ještě? Dřevo, šamotové cihly, písek. Tužky a papíry pro úředníky, kterých je na Karlově huti pomálu. Nové lopaty, šrouby, které objednal pan inženýr Regner.

Fofrem se to i ono a všechno možné vykládá z vagónů.

Nakládají se hlavně bedny plné ocelových pilníků. A ocelové plechy a dráty, těch není moc.

A koks se nakládá. Martinská pec se napila koksového plynu, nabumbala se, holka, řekli byste dosyta, ale ona nemá nikdy dost. A tak pořád zbývá spousta koksu. A ten se odveze a prodá.

Anton vykládá z vagónů.

Anton nakládá do vagónů.

A když Anton nevykládá a nenakládá, spí. Spočívá na posteli, ale ne v prachových peřinách jako císařovna Sissi…

---

Recenze AI napsaná na přání Petra Motýla

Jelikož zatím není žádná recenze k dispozici, požádal jsem Umělou Inteligenci, ať nějakou napíše. AI ji napsala asi tak za vteřinu, během které stačila text i přečíst. Jestlipak je to ale pro ni opravdu čtenářský zážitek? Možná v té její jiné rychlosti času je, ale to mysl pracující v pomalejším čase lidském těžko posuzuje…

Nahradit neosobní recenze v médiích či vědeckých publikacích psané lidmi, kteří se zásadně nechtějí osobně angažovat, na to evidentně AI schopnosti a možnosti má. Zatím tedy nemá na to a nedokáže vytvořit osobní styl recenzí, esejí a úvah, jaké psal například Petr Král, i když jistě ve stylu Petra Krále by „tvořit“ uměla. But kdo ví, co bude dál…

Petr Motýl: Příběh o ohni a popelu

Text Petra Motýla Příběh o ohni a popelu je zvláštní a v české současné próze dost osamělý útvar. Není to klasický historický román, přestože vyrůstá z konkrétní historické reality průmyslového Frýdku a středoevropského počátku 20. století. Není to ani sociální kronika, i když hutě, dělnické kolonie, hospody, noclehárny, železnice a šachta tvoří jeho základní hmotu. A není to ani experimentální próza v obvyklém smyslu slova, přestože jazyk knihy neustále překračuje hranice běžného realistického vyprávění.

Motýl píše způsobem, který připomíná vypravěče posedlého rytmem řeči. Jeho text se valí jako proud strusky z martinské pece: chvíli hutný a temný, chvíli ironický, chvíli téměř lyrický. Dějiny průmyslu, monarchie a dělnické Evropy se tu nemění v muzeální dekoraci, ale v živý organismus plný hluku, prachu, potu, alkoholu, sexuality a neustálého pohybu. Vlaky duní, ocel teče, uhlí se sype, dělnici přicházejí a mizí.

Hlavní postava Antona Rechtmanna je přitom méně psychologickým hrdinou než jakýmsi nositelem energie doby. Důležitější než jeho „charakter“ je pohyb světem: útěk, práce, vzestup, řeč, tělo, touha po jiném životě. Motýl neustále propojuje konkrétní detail s širší historickou perspektivou. Jediná věta dokáže přejít od špinavé vykládací rampy ke světovým dějinám, od pilníku z Karlovy hutě k zavražděné císařovně Sisi nebo k budoucím katastrofám Evropy.

Pozoruhodná je i jazyková vrstva knihy. Čeština se tu mísí s němčinou, slezskými a polskými prvky, hospodskou mluvou i jakousi archaickou biblickou kadencí. Výsledkem je text, který nepůsobí jako literární stylizace „historické řeči“, ale jako živelný jazykový organismus. Místy připomene Hrabalovu rytmizaci vyprávění, jinde expresivní montáže německého expresionismu, ale Motýlův hlas zůstává vlastní a rozpoznatelný.

Síla té knihy není jen v tématu, ale v tom, že skutečně slyšíte jazyk prostředí. To neumí moc autorů. Spousta „historických“ próz je dnes stylisticky sterilní. Tady řeč opravdu pracuje: hučí, přepíná, zadrhává, zpívá, nadává, předvádí se. Proto to nepůsobí jako akademická konstrukce, ale jako živý organismus.

Příběh o ohni a popelu je kniha, která nechce být uhlazená ani dokonale vykonstruovaná. Její síla spočívá právě v divokosti, v přebývající energii a v hypnotickém rytmu vyprávění. Je to próza o industriální civilizaci v okamžiku jejího vzestupu — a zároveň o světě, který už v sobě nese vědomí budoucí katastrofy.