Petr Motýl - Kosí srdce

Kosí srdce

Kosí srdce je próza o magické Praze. Jejím rámcem je pěší putování autobiografického vypravěče z Hlavního nádraží na Pražský hrad, které se odehraje během jediného dne.
V četných reminiscencích, odkazech a vzpomínkách se ale vyjevuje obraz Prahy od jejích mýtických počátků až po konec dvacátého století. Devadesátá léta dvacátého století jsou nejčastějším časem příběhu, rozsáhlý úsek textu je ale věnován i legendě o Bruncvíkovi, zpracované částečně parodicky, částečně ve stylu fantasy. Reminiscence na pražské legendy a pověsti se prolínají s líčením prostředí zcela reálných, ve škále od dělnické ubytovny na periférii Prahy po luxusní prostory Obecního domu.
Autor nezapře básníka v sobě, v próze je ale uplatněno také množství faktografie kunsthistorické i historické, početné jsou odkazy na výtvarná díla spjatá s Prahou a ovšem jsou tu četné citáty literární, od Kafky po Bondyho. Dá se říci, že autor se zabývá stejně intenzivně úzkostným existenciálním osaměním jedince manipulovaného společností, jako chutí piva v pražských hospodách a výčepech a hospodskými historkami. Probírá minulost míst notoricky známých, jako je Karlův most, ale zavádí čtenáře i na okraj Prahy, kde se z betonárky lije beton do náklaďáků s míchačkami. Hrabe se ve zvetšelém prachu historie i objevuje věci přítomně zázračné, jakoby právě vytažené z tavicí pece zasvěcenců. V jednotný celek všechnu pestrost spojuje autorův precizní styl a přesná práce s jazykem.
Vydalo nakladatelství Malvern v roce 2017.

Ukázka

Jelikož Mathey byl vyučený malíř, nesměl pro odpor zednického cechu provádět své vlastní návrhy, nýbrž byl nucen se spokojit s projektováním a uměleckým dozorem při stavbách, které prováděli jiní stavitelé, v případě kostela Panny Marie pod ochranou božské Prozřetelnosti Giovanni Santini, jehož účast na stavbě je ovšem doložena až v roce 1706, deset let poté, co Jean Baptiste Mathey zemřel v Paříži, a nebyl by to Santini, kdyby původní plánek nepřizdobil vlastními nápady a vylepšeníčky ve tvaru portálu a ještě leckde jinde, sám Guarino Guarini ale v Praze nikdy nebyl, jen si tak črtal na kvalitní papír ideální projekty kajetánských kostelů v různých koutech Evropy, jelikož byl předním členem řádu a nejen architektem, ale i profesorem matematiky a filozofie a autorem divadelních her a jeho uskutečněné stavby se tyčí především v dnes průmyslovém a od věků severoitalském Turíně, nikdy mě ani nenapadlo se na ně zajet podívat, jen jsem v maringotce na samém počátku Železných hor a ve vsi za dálničním objezdem na jihozápadním okraji Prahy koukal na fotografie kupole kostela San Lorenzo a kaple Santa Sindone a obdivoval jsem fantasticky se proplétající klenby a tvary střech, které připomínaly včelí plást nebo hnízdo vosy kutilky, které jsem vždycky na podzim, když jsem maringotku připravoval na mrazy, vybíral z plechového větracího okénka, a obdivoval jeho stavbu a pokaždé jsem si přitom na turínského architekta vzpomněl, na chlápka, co předběhl dobu o dvě stě let, ale naštěstí ještě nedospěl k funkcionalismu a vizím betonových sídlišť na široširých pláních, jen si tak pohrával s členěním prostoru a střech, komínů a stěn, které jsem poznal jen prostřednictvím řádek a fotografií ve svazcích knih úplně stejně jako italského obchodníka se sivými kníry a malíře Titorelliho a jeho obrázky vřesovišť, škoda, že je některá z galerií poblíž Malostranského náměstí nezačala prezentovat ve stálé a veřejnosti po celý týden přístupné expozici, věčná škoda, stejně jako mi bylo líto, že kajetán Guarini nepřicestoval v rozhrkaném kočáře do Prahy a stavbu řádového kostela zdvihajícího se ve stráni v liniích vytýčených jeho výkresy neřídil přímo v terénu, a jak by byl spokojený s obědem a pivem, na které by si v poledne odskočil ke Králi brabantskému, kde by usedl na jedné z lavic, které zadkem ošoupával už legendární kníže Bruncvík, jehož manželka Neomenie právě z Itálie, i když trošku jižnější, pocházela, možná by zaskočil i na Baráčnickou rychtu, od rozestavěného kostela Panny Marie Ustavičné pomoci jen přes ulici a průchodem v domě ke vchodu, před kterým na hrbolech dlažby stojí ojetý, ale pořád pěkný mercedes, jenže nic, a tak Praha přišla o architektonický skvost a musela se spokojit s Matheyovým plánkem a Santiniho dozorem nad zedníky, tesaři a štukatéry.

A pak už zastaveníčko před kostelem kajetánů ukončím vzpomínkou na činnost zakladatele řádu mezi italskými chudými, a nemůžu si pomoct a nedá se nic dělat, ale určité úseky Královské cesty prostě musím prosvištět a prohučet a přehrčet jimi, tak jako od Thun-Hohenštejnského paláce až k prudkému obratu na rampu strmě stoupající ke Hradu, kde v horní části Nerudovy ulice zdi neúprosně stlačující proudící dav utahují svěrák o pár otoček víc, než dokážu zvládnout, a křišťál, matrjošky, tašky a čepice, které se tváří jako dovezené z And a Himalájí, a hadroví kašpárci a mýdla a odznáčky a porcelán a keramika a jídelní a nápojové lístky restaurací a vináren mě tlačí do hlavy zevnitř i zvenku a ještě mě dřevěnýma rukama loutek píchají do žeber a pod ně.