Petr Motýl - A Eden je celý pryč

A Eden je celý pryč

Obálka

motýlsobě, 2025. Grafická úprava Jakub Krč. Autor obrazu na obálce: Erastus Salisbury Field (1805-1900)

Anotace

Básnická sbírka poněkud idylická. Návrat ve vzpomínkách na maloměsto dětství zprostředkovaný výlety stárnoucího (starého) básníka do měst v Čechách (Vodňany, Jindřichův Hradec, Heřmanův Městec). Procházky po nábřeží u Národního divadla. A Eden je celý pryč…

Jak píšu v anotaci, maloměsto, idyla… Vzpomínky na dětství, s babičkou sbíráme ořechy poblíž zámku Týnec kousek od Klatov, babička má v domově důchodců v Týnci kamarádku. Vynoří se to z paměti, spojí se to s výjevem ze zámku Kratochvíle, poblíž kterého jsme s manželkou na týden na dovolené v maringotce za vsí Krtely, v kopřivami a bodláčím úplně zarostlé zahradě.

Témat v té knížce je více, ale vybírám jen dvě, a sice onu nostalgii v okolí Vodňan, kam jsme se ženou zavítali poněkolikáté. Je v tom jakási divná slabost, něco, co poezii neprospívá, psát básně z dovolené. Přizpůsobení se tématu, které je všude kolem jako vzduchu, ve dvacátých letech dvacátého prvního století v Čechách. Jako by život nabýval smyslu jen ve chvílích, kdy člověk ze svého života odjíždí, kdy je mimo něj. Pryč. Nikoliv ale v mystických sférách, jen fyzicky přesunutý, vykořeněný, zbavený vztahů.

Ve Vodňanech působí od roku XY farář Josef Prokeš, kterého sem katolická církev jaksi odsunula z Českých Budějovic, kde mladý farář začínal mít veliký ohlas (na církevní poměry) mezi tamními především vysokoškolskými studenty. To bylo třeba změnit, i našlo se řešení v přeložení do Vodňan, do zapadlé provincie, kde farář Josef Prokeš opět oslovil mnohé, kteří dříve do kostela nechodili, a obnovil i živé fungování poutního místa Lomec u Vodňan. Ale to ať si pan farář činí, to je daleko od sídla diecéze, daleko od univerzit… Jen ať si klidně mluví i do toho internetu… YouTube Lomec

Lomec 1820. Public domain / Wikimedia Commons

Ukázky ze sbírky

TĚLEM A DUŠÍ

v předpokojích vydlabaných ve vlašských ořeších
čekají hosté na audienci
posedávají na nůžkových křeslech
prosívají noci a dny jako koňské maso
císař vlašských stromů
přijíždí středem ohně

ŠENKTYŠ

šenktyš
mariánský ležák s puškvorcem
farář z Vodňan
a novokněz z Křemešníku
vypijou jedno
a než vychladnou
běží dál kolem Lomečku dokola
pane vrchní!
tmí se v sadech
a je neděle
soška Svaté Panny
ze Svatého Dubu v Belgii vyťatá
hledí z aksamitového sukna
do očí
panu faráři z Vodňan
a novoknězi z Křemešníku
ti dva
stojí na štaflích
a vyjímají sošku ze svatostánku
pod vyřezávaným barokním nebem
pokládají ji na oltářní stůl
Panna Maria
hledí do očí
všem v oblém kostele
šenktyš
mariánský ležák s puškvorcem

utěšitelko zemdlených
pomocnice pokořených
jitřní hvězdo zářivá
Oroduj Za Nás

Vodňany, kde několik let žil a psal Julius Zeyer, což byla největší literární chvíle vodňanská od počátků věků až doposud…

Maloměstská idylka a maloměstské strasti… Jak uvádím v rozhovoru pro časopis Protimluv, který je celý umístěn na těchto internetových stránkách v přihrádce ke sbírce Sobě sám. Zde výňatek:

…takže jsem se přece jen v poezii měl možnost vrátit ještě hlouběji v čase, do města Klatovy v západních Čechách, které má dvacet tisíc obyvatel a které ve mně utkvělo jako maloměstská idyla. Něco jako návrat na maloměsto u mne proběhlo na přelomu století prostřednictvím Heřmanova Městce, kde jsem v lese kus za městem pracoval šest let ve vojenském prostoru u geologů. Ale ta klatovská idyla v Heřmanově Městci nějak nebyla k nalezení, snad to městečko bylo až příliš malé, pětitisícové a závislé na blízkých velkoměstech Chrudimi a Pardubicích. Ale přitom to městečko bylo vyhlášeným pardubickým letoviskem, kromě chalupářů se tam vyskytovali i umělci dojíždějící do „Heřmaňáku“ na víkendy z dálav, ale ty umělce jsem míjel, jelikož jsem na víkendy jezdil domů k rodině. A tak jsem se v restauraci s příznačným jménem Eden nepotkával s víkendovým Ivanem Jirousem ani s Radomilem Uhlířem: ti dva se tam také navzájem míjeli a neměli se rádi. Dnes má v Edenu Ivan Jirous pamětní desku, ač Radomil Uhlíř dojížděl do Edenu mnohonásobně více let, často tam bydlel v hotelovém pokoji a měl k Heřmanovu Městci hluboký vztah, k heřmanoměstecké pouti konané na sv. Bartoloměje vztah přímo sakrální. A především měl Radomil U. v Městci svého jediného opravdového a celoživotního přítele Ondřeje Sigmunda, restaurátora památek. Ondřej Sigmund byl velký jazzový fanda a místní starousedlík, jeho manželka ubytovávat u Sigmundů doma (secesní vilka u zámeckého parku) Radomila Uhlíře odmítala a s Ondřejem S. jsem se neminul, to ne.

Ano, vždycky, opakuju vždycky, jsem uměl být v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Ne nějak úmyslně, to byl takový můj osud. A je stále. Míněno ve zmíněném společenském slova smyslu, o Heřmanově Městci jsem, myslím si, napsal dost dobrých básní. I o jiných místech, na nichž jsem byl v nesprávné společenské době, se mi, doufám, podařilo leccos pěkného napsat.

VOLÁ MI ONDŘEJ

volá mi Ondřej
po letech
je jaro
a vidím tím telefonem skrz
jak v parku v Heřmaňáku
jsou všude modré závěje pomněnek
vzpomínáš Ondřeji?
a v Edenu je nový číšník
Petře
a když jde s pivem
tak nejde normálně
ale šlape ve vzduchu
třicet centimentrů nad parketama
to musíš vidět!

volá mi Ondřej
po letech
a říká
starej Procházka umřel
a mlejn má vnuk
a Krejcar umřel
a jeho Marie umřela
a Láďa Linhart
už nesvítí tím fialovým flekem na ksichtě
v Edenu
ani už tam neprudí svý hosty
už umřel
a znova
vidím před sebou ten park
with modrými závějemi
všichni už umřeli Petře
říká Ondřej
i Radomil už umřel
městečko spí
pod vápencovými kopci
a odešly z něj sny
i Radomil už Ondřejovi umřel
jedinej kámoš
kterej mu setrval od patnácti
a teď už nejezdí rok co rok
na konci srpna do Heřmaňáku na pouť
a nechrápe v patře v Edenu
až ke kaštanům nad náhonem
ze svatého Bartoloměje stahují kůži
pěšina v parku se klikatí
hedvábné labutě plují po rybníce

Rybník v zámeckém parku v Heřmanově Městci

Píše mi Ondřej…

No ale, Petře, co jsem ti to teda chtěl ještě napsat?

Třeba jak jsem si v zimě v atelieru topil, nebo spíš, čím jsem topil: tahal jsem si na kárce dřevo z parku. Jako správnej schánlivej dědeček! Nahoře v Borovině probíhala těžba uschlých borovic. Kmeny odvezli a na kost vyschlé koruny byly k dispozici. Tak jsem mohl celou zimu pozorovat, jak plameny stravují suché smolné větve. Tam, kde pracovalo tisíce včel na sběru borového medu, kde sedávala hejna ptáků, kteří, jak srali všemožné bobule, zakládali pod stromy celé školky rozličných keřovin bobulovin, teď pracují rudé plameny a všecko to pohlcují. Když jsem větve řezal malou řetězovou pilou, měl jsem strach, kdy řetěz zkurvím, až narazím na zarostlý úlomek kovu. PTÁŠ SE, JAK BY SE MOHL DOSTAT DO TAKOVÉ VÝŠKY BEZMÁLA 20m tak cizí prvek?

Inu proto, že tam kdysi přistálo letadlo. Takže úlomek z vraku by mohl být zarostlý ve dřevě. Ale začnu od začátku: za II. sv. v. zřídil Wehrmacht v zámku Kinských v Heřmanově Městci Hauptstab pro východní frontu. VELITELEM ZDE BYL PRAVÝ JUNKERSKÝ VÁLEČNÍK, FRONTOVÝ VETERÁN, INVALIDA S JEDNOU NOHOU. POSÁDKA MĚLA K DISPOZICI DVĚ MALÁ PRŮZKUMNÁ LETADLA Storch. Letadla parkovala přímo před zámkem v zámeckém parku na louce, která těmto malým strojům postačovala jako runway. A pak přišel konec války! Byl počátek května 1945, zubožený Wehrmacht prchal z východu v panické hrůze z Rudé armády, v naději amerického zajetí na západě, aby se tak vyhnuli pomstě za zvěrstva, která spáchali při tažení na Moskvu. Pamětníci vzpomínají na několikadenní řeku zubožených wehrmachťáků valících se přes město na západ. POVODEŇ TĚL VĚTŠINOU JIŽ BEZEZBRANĚ SE ROZLÉVALA VŠUDE KDE BYL VOLNÝ PRŮCHOD ZÁCPY BYLY ČASTÉ MOTOROVÝM VOZIDLŮM DOCHÁZELY POHONNÉ HMOTY.

Odstavená vozidla vojáci zapalovali. Po přilehlých lesích volně běhali koně a příkopy byly plné zbraní a jiného válečného nebo ukořistěného materiálu. V tomto zmatku evakuoval i haptštáb ze zámku. Hendikepovaný velitel k útěku použil jedno z letadel Čáp stojících před zámkem. Vzlétl, ale nabral malou výšku a zachytil se na borovici v Borovině. Hasičům dalo práci velitele sundat, pamatuju si z dětství v kmeni zatlučené skoby, památku na záchrannou akci. Trosky vraku si rozebrali sběhnuvší se občané. Ten příběh mi kdysi vyprávěla babička a dodávala: Ondřejku, dyť ty se kamarádíš s těma hochama Kubištovýma - tak se tam podívej, starej Karel si odnes z letadla kolečka a udělal z toho kárku na trávu, tak se podívej, až u nich budeš.

A taky malíř Kareš-Slabý se v červencových vedrech roztekl ve svém pražském podkrovním atelieru, poté co se zadusil vlastními zvratky, samosebou totálně ožralej. Ale pozor! asociace se tříští do stovek světelných erupcí jako výbuchy světlic na obloze, které se budou střílet na čarodějnice…

Zahrada Edenu. Public Domain / Wikimedia Commons

…přijmi srdečné poděkování za tvoje sbírky! Fakt z toho mám vždy velkou radost. Je vidět, že ti Heřmanův Městec a okolní kraj spolu s maringotkou opravdu přirostl k srdci Reálií tady odsud je v tvých textech opravdu mnoho.

Mimochodem: v Edenu je nová servírka slečna Karolína - 16 let! Hezoučké skorodítě s bujnýma kozama a studentskou vizáží a brejličkama. Ráda o sobě /a dost často/ prohlašuje, že není na kluky, ale na holky! Takže svou LGBT tradici si Eden drží! A v tom tvém množství reálií a postřehů z Edenu mi schází jeden, kterého sis nějak nevšiml: Láďa vyvěšoval jídelní lístek na sklo do okna. A vedle něho vylepoval parte, vždy když umřel nějaký host nebo soused. Prostě vepřová pečeně do trouby, nebožtík do krematoria nebo do hrobečku kousek odtud na kopec.