Petr Motýl - Dobrodružství Alfonse van Worden

• Autor
• Knihy
• Sborníky
• Překlady do
• Překlady z
• Překlady
• Časopisy
• Internet
• Domů

Dobrodružství Alfonse van Worden

• Obálka

Vydalo nakladatelství Malvern v roce 2023. https://www.malvern.cz/

Jan Potocki (1761-1815) Wikipedia
Rukopis nalezený v Zaragoze Wikipedia

Anotace

Próza s různými rovinami, ze kterých pro současnost je zřejmě nejvíc přitažlivá ta fantastická, blízká současnému žánru fantasy. Rytíři, nadpřirozené bytosti, upíři, propadání se do jiných světů. Text plný napětí má i svůj svébytný humor.

Ukázka

Nyní jsem šibenici, o které si vyprávěli v kordóbské hospodě, měl přímo před sebou. Vítr lomcoval mrtvolami a supi z nich rvali vnitřnosti a škubali maso. Byla to příšerná podívaná. Zastavil jsem koně. Tu se zpoza jedné ze skal vynořila ženská postava v bílém šatu, s dlouhými, oslnivě plavými vlasy, které jí zakrývaly obličej. Stál jsem jako strnulý. Postava se vyhoupla na plot z klád, který ohrazoval šibenici, a odhrnula si vlasy z tváře. Byla nebesky krásná.

„Tady štěstí nenajdeš! Obrať koně! Tady štěstí nenajdeš!“ zvolala směrem ke mně. Seskočila z ohrady, a jako kdyby ji blesk přenesl vysoko do příkré stráně. Zmizela ve skalách.

Odvrátil jsem oči, nedal jsem najevo strach, ač mnou hrůza zachvívala, a pokračoval jsem v cestě. Obklopily mě strmé kamenité stráně, ze kterých vyrůstaly skupiny skal. Opravdu krásné úkryty pro lupiče. Připravil jsem své dvě pistole k výstřelu. Vysoko nad kamenitou cestou se tu a tam ukazovaly černé chřtány vchodů do jeskyní. Nerostl tu jediný strom.

Na konci údolí mě měla čekat hospoda Venta Quemada, ve které jsem doufal najít jídlo a nocleh. Po hodině jízdy jsem ten hostinec choulící se ke skále z dálky spatřil a přestal jsem si dělat zbytečné naděje na večeři. Z komína nestoupal kouř, štěkot psa neoznamoval můj příjezd. Bylo to tak, jak říkal nejužvaněnější statkář z celé Andalusie, hostinští opustili tento kraj.

Čím víc jsem se k hospodě blížil, tím se stávalo zdejší ticho tíživějším. Konečně jsem dorazil na místo. U dveří byl výklenek s miskou na almužny a nápis:

„Vážení pocestní, vzpomeňte v modlitbě na duši Fernandéze z Murcie, syna Estébana z Murcie. Můj otec koupil tento hostinec od hraběte Quemady a učinil z něj blahé místo pro poutníky.Se vším je konec! Zapřísahám vás, varujte se strávit tu noc!“

Nápis ve mně jen povzbudil úmysl směle se postavit jakémukoliv nebezpečí, které mě tu mohlo očekávat. Nechtěl jsem se tu ovšem přesvědčovat o existenci duchů, ale prokázat svou čest. Jak celé moje vyprávění ukáže, vždy a všude jsem se choval jako šlechtic. Čest ovšem urozenému muži přikazuje nikdy nedat najevo strach. Varoval-li mě tedy nápis před nocí v hostinci, nezbývalo mi než prokázat, že jsem hoden svého rodového jména a svého vychování, a přespat tu.

Ve dvoře hostince jsem našel stáj. Byla prázdná, ale žlaby měla plné sena. Zavedl jsem koně do stání a uvázal ho. V posledních paprscích zapadajícího slunce jsem si prohlédl vnitřek hospody. Nemyslel jsem na to, kam bych se mohl v noci schovat před strašidly, ani na to, co použít proti pekelným mocnostem, pokoušel jsem se najít něco k snědku, od snídaně jsem nic nejedl.

Hospoda přilepená ke skále, která zvenčí vyhlížela zpustle, byla uvnitř pěkně upravená. Stěny v pokojích byly čistě vybílené, v sále určeném k jídlu a pití byly stěny pokryté mozaikami a dřevěný strop byl ozdoben překrásně vyřezávaným ornamentem. Prošel jsem kuchyni, půdu i sklepy vyhloubené ve skále, ze kterých vedly chodby kdovíkam do podzemí. Nic, co by mohlo utišit můj hladový žaludek, jsem ale nenašel. Odebral jsem se tedy do jednoho z pokojů. Postel byla ubohá, našel jsem v ní ale polštář, povlečený slamník i přikrývku. Pokoušel jsem se usnout, leč marně.

Čím více noc tmavla, tím temnější myšlenky na mě přicházely. Z podlahy a z postele vyrůstali lupiči a odvlékali mé sloužící Lopéze a Moskíta. Na mě se báli vztáhnout ruku, odrazovala je má mužná postava vojáka. Prázdný žaludek se mi kroutil. Zkoušel jsem si představit kozy na pastvě, pastýře a mléko a chléb v jeho chýši. Lovil jsem zvěř. Usínal jsem a probouzel jsem se. Ale ani v nejhorším snu jsem se nevracel zpátky do Andújaru, k nejužvaněnějšímu statkáři z celé Andalusie, znova a znova jsem se vydával v sedle do Sierry Moreny.

Když už všechny představy polospánku o lupičích, pastýřích a zvěři zmlkly, vynořil se a vtíral se mi příběh o penězokazcích a další dobrodružné historky, které věrně doprovázely čas mého dětství. A znovu a znovu se mi vracel nápis nad miskou na almužny před hospodou. Nepřipouštěl jsem si, že to byl ďábel, kdo by si odnesl duši Fernandéze z Murcie, ale věděli jsem, že hostinský odsud neodešel v pokoji.

V hlubokém tichu míjela hodina za hodinou. A tu zvon odbil dvanáct úderů. Jak známo, zlí duchové se ujímají vlády o půlnoci a jejich moc končí s prvním zakokrháním kohouta. A ten zvon? Předtím hodiny neodbíjel, a teď jeho hrobový zvuk. Dveře do pokoje se otevřely a vešla černá postava. Strašidlo? Ne, byla to polonahá černoška s pochodněmi v obou rukou.

---

DOSLOV PETRA MOTÝLA

Proč není přeložena celá kniha?

Hrabě Jan Potocki (1761–1815) a jeho Rukopis nalezený v Zaragoze zavítali ke čtenáři našinci poprvé v r. 1973 v překladu Jaroslava Simonidese (1915–1996). Takřka padesát let starý překlad se rozhodlo v r. 2022 reeditovat nakladatelství Academia, ale nakonec, když magnáti Potočtí knize nepřispěchali vstříc svými dukáty a dublony, od svého úmyslu odstoupilo.

Ano, je důležité hned na úvod doslovu uvést, že Dobrodružství Alfonse van Worden mělo být čtenářsky přístupným, z mohutného celku Rukopisu nalezeného v Zaragoze vyňatým příběhem, překladatelem maličko posunutým a proškrtnutým. Čtenář by si Dobrodružství Alfonse van Worden mohl, pokud by chtěl, snadno srovnat s nově publikovaným, každému dostupným kompletním vydáním, jehož je Dobrodružství Alfonse van Worden úvodní částí. Tak to ale nedopadlo. Vychází začátek, celek nikoliv.

O překladu Rukopisu nalezeného v Zaragoze jsem už dlouho uvažoval, stále jsem to odkládal, až nakonec ohlášené vydání v Academii mě přinutilo usednout k této výjimečné klasice polské literatury. Přece si to nenechám ujít! Když to mohou vydat oni, tak to já vydám taky! Tehdy jsem netušil, zda v Academii chtějí tisknout nějaký nový překlad, nebo bezmála půlstoletí staré převedení do češtiny Jaroslava Simonidese. Každopádně jsem si ale říkal: nač vlastně překlad dvojit? Proč by měly vyjít dva překlady téhož současně? A tak jsem se rozhodl přeložit jen zhruba první pětinu knihy, k čemuž jsem epilog zkompiloval ze závěru mnohasetstránkového textu a závěr jsem též doplnil vlastní básnickou fikcí, tak aby byl dokončen a zaokrouhlen příběh Alfonse van Worden.

Jde o částečné převyprávění, nicméně ve své většině o překlad, byť tu a tam volněji pojatý. Dobrodružství Alfonse van Worden je v zásadě samostatný příběh, a což je důležitější, podle mého mínění se jedná o literárně zdaleka nejsvrchovanější část Rukopisu nalezeného v Zaragoze.

Svévole a Krvavý román

Nejde z mé strany o svévoli, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úvodní část Rukopisu nalezeného v Zaragoze, v zásadě v rozsahu Dobrodružství Alfonse van Worden (třináct kapitol), vyšla samostatně a anonymně v Petrohradu jako bibliofilie v r. 1805. Má tedy omezení překladu právě jen na tuto část knihy jisté objektivní oprávnění. Ostatně první vydání ve dvacátém století ve Francii (polský šlechtic Jan Potocki psal výhradně francouzsky) z r. 1958 se omezovalo právě jen na příběh Alfonse van Worden. Pokud jde o století devatenácté, hrabě Jan Potocki za svého života vydal svoji prózu bez podpisu, neautorizovanou a nekompletní. Veřejnosti dostupné, rozsáhlejší vydání, v němž však chybí prvních a posledních deset kapitol, podepsané šifrou M.L.C.J.P., bylo učiněno za života autora v Paříži v r. 1813. O rok později jsou v Paříži vytištěny jako samostatná kniha úvodní kapitoly, v zásadě přetisk petrohradské bibliofilie. Ten vzbuzuje pozornost a je záhy využit k několika „pirátským“ tiskům: Historie Alfonse van Worden, Tři oběšenci, Dobrodružství v Sieře Moreně z papírů hraběte XXX, Osudné údolí, Uprostřed oběšenců.

Českému čtenáři se po tom výčtu titulů jaksi samozřejmě vybaví Krvavý román, neboli jak praví Josef Váchal: Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec, t.j. Krvavá nohavice či-li s poctivostí nejdál dojdeš, aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích čili Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa. Ano, pokud jde o názvy, je to velmi blízko: mátoha a popravenec a Španěly a s poctivostí nejdál dojdeš... Váchalův a Potockého přístup k románu „pláště a dýky“ je ale velmi odlišný.

Zděšení českých polonistů, Hobit a radost z vypravování

Předpokládám nicméně, že svým rozhodnutím přeložit a vydat jen začátek Rukopisu nalezeného v Zaragoze vzbudím jistou nevoli současných českých polonistů (takové vydání je přece „nevědecké“), jako už jsem určité zděšení v těchto kruzích probudil před pár lety, když jsem přeložil neoficiálního polského autora, squatera Roberta Rybického (takový autor přece do „slušné“ univerzitní literatury nepatří). Rukopis nalezený v Zaragoze, to ovšem nikdy nebyla privilegovaná četba akademického establishmentu, nuže směle do toho, tak jako šel směle vstříc svým dobrodružstvím Alfons van Worden.

Proč jen část, ne celek? A proč ne? Jak jsem již zmínil, začátek Rukopisu nalezeného v Zaragoze vyšel přece samostatně už v roce 1805, těsně předtím, než hrabě Jan Potocki odcestoval s ruským diplomatickým poselstvem vedeným hrabětem Golovkinem do Číny. Za hranice Číny byla nakonec vpuštěna jen vědecká část výpravy, hrabě Jan Potocki se ovšem výpravy účastnil právě jako vědec, stručně řečeno, jedna ze záhad v Potockého rušném životě: byl v Číně? nebyl vpuštěn do Číny? Výprava na Dálný východ se protáhla na celý rok, pokud jde o Rukopis nalezený v Zaragoze, byla ta dlouhá pauza, na kterou Jan Potocki opustil svůj text, zřejmě osudová. Pokračování už se autorovi nepodařilo navázat v témže duchu a přesvědčivosti.

V pozoruhodném doslovu k prvnímu českému vydání píše polonista Karel Krejčí, že z onoho prvního vydání, které vyšlo v počtu 100 kusů, se zachoval v petrohradském archivu výtisk, v němž „na vloženém lístku čteme poznámku, že autorem díla je hrabě Jan Potocki, který je připravoval do tisku před odjez-dem do Číny v roce 1805 a hodlá v něm pokračovat po svém návratu, bude-li ovšem mít na to chuť“. Chuť Jan Potocki měl, vstoupit do téže literární řeky bylo ale těžší než dojet na koni z Petrohradu do Číny a zpátky.

Dnes se na základě objevu, který učinili v archivu v polské Poznani francouzští literární historici Dominique Triaire z univerzity v Montpellier a Francis Rosset z univerzity v Lausanne, soudí, že první verze Rukopisu je mnohem starší než její první stokusové vydání z r. 1805. Má být z r. 1794, kdy bylo Potockému třiatřicet let. Že by hrabě nechal rukopis deset let ležet v šuplíku? Nebo že by napsal jen kapitolku či dvě? Kdo ví? Za další tvůrčí etapu se každo-pádně považuje až doba před odjezdem hraběte Potockého do Číny, v letech 1804–1805, kdy měl mít text už údajně celkem čtyřicet kapitol, načež nastala další pauza v psaní. Třicet kapitol tedy zůstalo doma na zámku, když Potocki nechal vytisknout prvních deset?

Přes všechny vědecké výzkumy: těžko říci, jak to doopravdy bylo. Co se dá říct najisto, je, že chuť či jinak řečeno elán, tvůrčí vzlet, božská jiskra inspirace jsou zdaleka nejvýraznější na počátku textu, v jeho prvních deseti kapitolách, ať už byly napsány, kdy chtěly. V pokračování tento elán už jen sem tam pro-bleskne, zatímco část vydaná tiskem v r. 1805 (vyšlo tehdy prvních třináct kapitol, ne oněch údajně už napsaných čtyřicet), to je příklad zázračného vnuknutí, jedinečného tvůrčího rozletu, který se pak už neopakuje.

Rukopis nalezený v Zaragoze zůstal jedinou Potockého prózou. „Autoři jedné knihy“, myšleno tím „jedné dobré knihy“, byť by jich napsali třeba více, jsou dostatečně známi a je jich celá řada. Ať už to byli ti, kteří se psaní věnovali systematicky, nicméně skutečným uměleckým úspěchem bylo jediné jejich dílo (Cervantesův Don Qujiote, jehož část se odehrává v Sieře Moreně), nebo jistěže řidčeji autoři, pro které literatura jejich jediným celoživotním zájmem nebyla (Gepard sepsaný di Lampedusou, autorem stejně urozeným jako Jan Potocki).

Z knížek bližších mladší generaci čtenářů je dobrým příkladem, který souzní s úvodním příběhem a následně dalším pokračováním Rukopisu nalezeného v Zaragoze, i když se tu o „autora jedné knihy“ samozřejmě nejedná, Tolkienův Hobit a Pán prstenů. Začátek Rukopisu nalezeného v Zaragoze má s Hobitem řadu společných rysů, ne-hrdina ve věku čerstvé dospělosti, ještě s čistou chlapeckou duší, se tu velmi obdobně vydává na nečekanou cestu, na které se setkává s něčím pro něj do té doby zcela neznámým, s něčím, co nepatří do poklidného světa, ve kterém vyrostl. U Hobita jsou to trpaslíci, čaroděj, elfové, u Potockého ožívající oběšenci, krásné sestry kouzelnice, šílený Pašeko či poustevník, jehož „dobrá kouzla“ nejsou nepodobná těm Gandalfovým. Velké dějiny a velký svět jsou tu viděny jako okrajové a stejně tak hobit ze Západní čtvrtky jako syn chudého šlechtice z Ardenského lesa jsou do jejich soukolí zatahováni de facto proti své vůli.

Pán prstenů, stejně jako pokračování prózy Jana Potockého, do nějž se autor pustil po svém návratu z cesty do Číny, to je vstup do velkých dějin a velkého světa, ponoření se do spletitostí starých mýtů a složitostí osudu.

Příklad, který uvádím, jistěže pokulhává v tom smyslu, že Tolkien Hobita a Pána prstenů vydal odděleně, kdežto Jan Potocki pokračoval ve svém vypravování kontinuálně v jedné knize, byť za jeho života ve svém celku nevydané. Nicméně z hlediska stylistiky i postoje autora je na konci příběhu, jehož hlav ním hrdinou je Alfons van Worden, jasně viditelný předěl a na tomto místě končím i svůj překlad, doplněný ovšem „rozuzlením“ ze závěru celé knihy.

Radost z vypravování, souznění s hlavní postavou, která pohlíží na velmi zvláštní události, které se kolem něj začnou odehrávat, údiv mládí, překvapivé rozkrývání zvláštního světa, do kterého se hlavní postava dostala, to už v rozsáhlém pokračování Rukopisu nalezeného v Zaragoze není, tam už autor používá svých postav především jako ilustrativního zosobnění větších či menších idejí a manipuluje jimi podle určitého plánu, čímž se mu některé jednající osoby mění v šablony, jistěže ne všechny. Vytrácí se i bezprostřední erotika a proměňuje se v komplikovaně konstruované vztahy.

Francie, Roger Caillos, Vysoká hra a Malvern

Ve Francii (Jan Potocki psal ve francouzštině) Rukopis nalezený v Zaragoze po pařížských vydáních z let 1813 a 1814 vzbudil jistý ohlas u čtenářů i literátů (zájem o Potockého byl ovšem vždy zájem výlučný), jejž projevil například romantik Charles Nodier (1780 až 1844), který úryvek z Potockého textu použil ve své vlastní próze. Ohlas Rukopisu nalezeného v Zaragoze trval až do čtyřicátých let devatenáctého století, kdy v r. 1841 byly úryvky z něj časopisecky otiskovány jako „paměti hraběte Cagliostra“. Poté ale upadá próza Jana Potockého ve Francii do zapomnění na více než sto let.

Oživení sympatií určitého okruhu zájemců nastává až v roce 1958, kdy v nejprestižnějším francouzském nakladatelství Gallimard vyšel Manuscrit trouvé à Saragosse ve formě výboru, který připravil Roger Caillois. Jde zhruba o čtvrtinu Rukopisu nalezeného v Zaragoze, zatímco Dobrodružství Alfonse van Worden vydané česky v Malvernu je zhruba pětinou celku.

V doslovu k prvnímu českému překladu uvádí Karel Krejčí: „Roger Caillois, který se zabýval fantastikou ve světové literatuře, zařadil Rukopis nalezený v Zaragoze mezi nejvýznačnější příklady tohoto žánru. Připravil nové vydání první části románu, kterou pojal jako svérázný kompoziční celek vycházející a stále se točící kolem základního fantastického motivu, totiž erotické noci hrdiny se dvěma ženami a jeho probuzení mezi dvěma oběšenci.“

Roger Caillois (1913–1978) je autor skutečně rozsáhlého díla a v roce 1971 byl jmenován Nesmrtelným, to jest členem Francouzské akademie. Roger Caillois byl tvůrce blízký „paralelním surrealistům“ skupiny Vysoká hra a v češtině byly vydány čtyři jeho knížky, dvě v šedesátých letech dvacátého století a dvě po r. 1989. Skupina Vysoká hra je vlajkovou lodí nakladatelství Malvern neboli tudy vedla cesta k publikaci Dobrodružství Alfonse van Worden. Malvern vydal v překladu Josefa Hrdličky text Rogera Cailloise Kameny a další cesty (2008).

Myslím si, že fascinace Rogera Cailloise kameny, kamením, jejich sbíráním a odhalováním toho, co se skrývá pod obvykle všedním povrchem nálezu, je zásadní spojitostí s Cailloisovým nadšením pro Potockého, začátek jehož Rukopisu nalezeného v Zaragoze se odehrává ve vyprahlém skalnatém pohoří Sierra Morena. Uvnitř té kamenité pustiny se nachází něco naprosto fantastického.

Prekérní závěr příběhu

Důvody, proč jsem se rozhodl přeložit jen určitou část Rukopisu nalezeného v Zaragoze, byly snad dostatečně objasněny? Myslím, že ano. Zopakuji ale ještě, co už jsem zmínil, totiž, že na závěr textu jsem kromě shrnutí toho, co je otištěno na konci Potockého knihy, přidal i cosi svého. Například jsem obdařil Alfonse van Worden mnohým potomstvem či jsem nenechal zmizet zlatý poklad rodu Gomelézů pod hroutícími se skalami. V zásadě jde ale jen o detaily, to hlavní v závěru Dobrodružství Alfonse van Worden je řečeno podle originálu.

Co mám na mysli „tím hlavním“? Přece prekérní, nepřípadné vysvětlení, že veškeré nadpřirozené jevy, které se odehrály v prokletém údolí mezi šibenicí v Los Hermanos a hospodou Venta Quemada, vůbec nebyly nadpřirozené, a že s Alfonsem van Worden sehrál komplikovanou a podivnou hru a podrobil ho nepochopitelným zkouškám mocný a bohatý rod Gomelézů, jehož příslušníkem, a to velevýznamným, sám Alfons van Worden je.

Celý závěr Rukopisu je v tomto smyslu problematický. Gomelézové, kteří mají zcela zásadní problémy s potomstvem a postrádají mužského dědice svého majetku a moci, nechávají Alfonse van Worden po celé jeho dětství a dospívání „ležet ladem“ kdesi ve Valonsku. Proč? A povolávají ho až jako mladého muže k divadelně pojatým zkouškám, v nichž má osvědčit, zda je „pravý Gomeléz“, který má právo zplodit budoucího Velkého šejka, či se Velkým šejkem sám stát.

Závěr Potockého prózy byl a zřejmě je i dnes pro většinu čtenářů zklamáním, soudě z jejich ohlasů v uplynulých sto sedmdesáti letech. Ten úžasný příběh Alfonse van Worden, k němuž posléze na mnoha a mnoha stranách Jan Potocki přidává další a další velmi zvláštní a komplikované příběhy, že by byl ne obrazem světa v jeho složitosti a mnohotvárnosti, ale pouhou racionální konstrukcí, na způsob divadla, hrou sehranou mocnými a bohatými, do níž zatáhli naivního mladíka? Že by po-stavy na mnoha stech stranách knihy jen hrály role postav? Ne, to ani trochu nesedí.

Cenzura, Karel Krejčí a Jakub Arbes

V souvislosti se závěrem knihy mluví ovšem literární historie také o možnosti, že šlo o úlitbu cenzuře, a hovoří rovněž o další otevřené otázce, totiž, že je možné, že Jan Potocki svoji prózu nechal ve své pozůstalosti nedokončenou a závěr dopsal Edmund Chojecki.

První české vydání Rukopisu nalezeného v Zaragoze z r. 1973 mohlo očekávat cenzuru komunistickou, ale v tomto směru kniha zůstala nepovšimnuta a ušetřena jako neškodný dobrodružný text z dávné historie a nikdo neškrtal ani pasáže týkající se kabaly.

Vynikající je doslov literárního historika a polonisty Karla Krejčího (1904–1979) k českému vydání Rukopisu nalezeného v Zaragoze. A vyslovil-li jsem jméno Karla Krejčího, ihned musím vyřknout i: Jakub Arbes. Zasvěcená, erudovaná, nepřekonaná monografie o Jakubu Arbesovi je dílem právě Karla Krejčího. A kromě Michala Ajvaze je to Jakub Arbes, kterého je třeba uvést jako jediného dalšího českého autora, jehož dílo má s Rukopisem nalezeným v Zaragoze značnou spojitost, především v mísení racionálního a fantastického. Stačí si představit pouť dvou hlavních postav v Arbesově romanetu Svatý Xaverius od kostela svatého Mikuláše na Malostranském náměstí k pustému místu na Malvazinkách, na němž začnou kopat zlatý poklad… Jak blízko to je bloudění prokletým údolím s šibenicí v Los Hermanos…

Cervantes, Dickens, Ajvaz, monumentalita, komplikovanost a štoudve humoru a parodie

V prvních deseti kapitolách najdeme podle mého názoru to nejlepší z Rukopisu nalezeného v Zaragoze. Troufám si však tvrdit, že nejvíce vydařenou částí z rozsáhlého textu je nikoliv závěr, ale začátek Dona Quijota Miguela de Cervantes i Kroniky Pickwickova klubu Charlese Dickense.

Nové a nové dějové linie a příběhy... V české literatuře tento způsob používá především již zmíněný Michal Ajvaz, také u něj se vyprávění všelijak vysouvá samo ze sebe a přechází k příběhům, které vypravují další a další postavy.

Film

„Druhý život“ daroval Rukopisu nalezenému v Zaragoze film. V Polsku patří dodnes ke „kultovním“ snímkům zpracování Potockého knihy režisérem Wojciechem Jerzym Hasem z r. 1964. Celou první polovinu, a troufám si říci, že mnohem lepší polovinu filmu, představuje příběh Alfonse van Worden.

V 90. letech dvacátého století se filmem začal zabývat Jerry Garcia, rocková hvězda (Grateful Dead). Jerryho Garciu film zaujal natolik, že se rozhodl financovat pořízení digitální verze původní, režisérské verze snímku. Věc už byla v pohybu a v Hollywoodu se jí ujali dva obdivovatelé Hasova filmu, slavní režiséři Martin Scorsese a Francis Ford Coppola. Za 36 000 dolarů nechali film digitalizovat a následně ho v r. 1997 uvedli v amerických klubových kinech.

Magnáti, piráti, slovanské starožitnosti a stříbrná kulka

Jan Potocki se narodil do rodu Potockých z Pilawy, který patřil mezi několik polských magnátských rodů. Magnáti po staletí vládli na svých rozlehlých panstvích jako v nezávislých státečcích. Ustrnulé kavalírství hispánských grandů je jistě možné přirovnat k polské ideji sarmatismu: dbát o svou čest, bít se v soubojích, pořádat hostiny a nezapomínat, že „Polsko je naprosto ve všem dokonalé“.

Putování románových postav po Španělsku, Itálii, severní Africe a Středozemním moři vychází rovněž z osobní zkušenosti autora. Už jako sedmnáctiletý nastoupil do rakouské armády. V r. 1780 připlul na ostrov Malta a zoceloval v bojích na Středozemním moři ve službách maltézských rytířů. S šavlí v ruce stál proti středomořským pirátům.

Jan Potocki byl velice vzdělaný muž. Jednou z jeho ambicí bylo stát se uznávaným vědcem, zabýval se prací v oboru historie Slovanstva a uveřejňoval texty z oboru „slovanských starožitností“.

Co je naprosto nutné zmínit, je, jak Jan Potocki zemřel. Stárnoucí hrabě se měl zastřelit stříbrnou kulkou, kterou si sám vypiloval ze stříbrné cukřenky, a měl tak učinit proto, že se domníval, že se stal vlkodlakem či upírem. Historici prokázali, že šlo o kulku olověnou, sebevraždu ale nikdo nepopírá.

Čarovná noc, krásná nebožka, šlechtická čest

Dobrodružství Alfonse van Worden je v něčem velmi blízko Gogolově povídce Vij, v níž student bohosloví, sice lenoch, ale čistá duše, přichází do prokleté vsi, kde na něj čeká zkouška.

„Nečistá síla poletovala okolo něho, div že ho nezachycovala konci křídel a ošklivých ocasů. Neměl odvahu se na ně podívat, viděl jen, jak zvýši celé stěny stála jakási ohromná obluda ve svých spletených vlasech jako v lese. „Přiveďte Vije! Jděte pro Vije! ozvala se slova krásné nebožky.“

Vij? Já, Alfons van Worden, kapitán Valonské gardy mu budu čelit, jak mi velí má šlechtická čest! A nikdy tě nezradím, můj čtenáři!

© archiv překladatele