Petr Motýl - Dobrodružství Alfonse van Worden

• Autor
• Knihy
• Sborníky
• Překlady do
• Překlady z
• Překlady
• Časopisy
• Internet
• Domů

Dobrodružství Alfonse van Worden

• Obálka

Vydalo nakladatelství Malvern v roce 2023. https://www.malvern.cz/

Jan Potocki (1761-1815) Wikipedia
Rukopis nalezený v Zaragoze Wikipedia

Anotace

Próza s různými rovinami, ze kterých pro současnost je zřejmě nejvíc přitažlivá ta fantastická, blízká současnému žánru fantasy. Rytíři, nadpřirozené bytosti, upíři, propadání se do jiných světů. Text plný napětí má i svůj svébytný humor.

Ukázka

Nyní jsem šibenici, o které si vyprávěli v kordóbské hospodě, měl přímo před sebou. Vítr lomcoval mrtvolami a supi z nich rvali vnitřnosti a škubali maso. Byla to příšerná podívaná. Zastavil jsem koně. Tu se zpoza jedné ze skal vynořila ženská postava v bílém šatu, s dlouhými, oslnivě plavými vlasy, které jí zakrývaly obličej. Stál jsem jako strnulý. Postava se vyhoupla na plot z klád, který ohrazoval šibenici, a odhrnula si vlasy z tváře. Byla nebesky krásná.

„Tady štěstí nenajdeš! Obrať koně! Tady štěstí nenajdeš!“ zvolala směrem ke mně. Seskočila z ohrady, a jako kdyby ji blesk přenesl vysoko do příkré stráně. Zmizela ve skalách.

Odvrátil jsem oči, nedal jsem najevo strach, ač mnou hrůza zachvívala, a pokračoval jsem v cestě. Obklopily mě strmé kamenité stráně, ze kterých vyrůstaly skupiny skal. Opravdu krásné úkryty pro lupiče. Připravil jsem své dvě pistole k výstřelu. Vysoko nad kamenitou cestou se tu a tam ukazovaly černé chřtány vchodů do jeskyní. Nerostl tu jediný strom.

Na konci údolí mě měla čekat hospoda Venta Quemada, ve které jsem doufal najít jídlo a nocleh. Po hodině jízdy jsem ten hostinec choulící se ke skále z dálky spatřil a přestal jsem si dělat zbytečné naděje na večeři. Z komína nestoupal kouř, štěkot psa neoznamoval můj příjezd. Bylo to tak, jak říkal nejužvaněnější statkář z celé Andalusie, hostinští opustili tento kraj.

Čím víc jsem se k hospodě blížil, tím se stávalo zdejší ticho tíživějším. Konečně jsem dorazil na místo. U dveří byl výklenek s miskou na almužny a nápis:

„Vážení pocestní, vzpomeňte v modlitbě na duši Fernandéze z Murcie, syna Estébana z Murcie. Můj otec koupil tento hostinec od hraběte Quemady a učinil z něj blahé místo pro poutníky. Se vším je konec! Zapřísahám vás, varujte se strávit tu noc!“

Nápis ve mně jen povzbudil úmysl směle se postavit jakémukoliv nebezpečí, které mě tu mohlo očekávat. Nechtěl jsem se tu ovšem přesvědčovat o existenci duchů, ale prokázat svou čest. Jak celé moje vyprávění ukáže, vždy a všude jsem se choval jako šlechtic. Čest ovšem urozenému muži přikazuje nikdy nedat najevo strach. Varoval-li mě tedy nápis před nocí v hostinci, nezbývalo mi než prokázat, že jsem hoden svého rodového jména a svého vychování, a přespat tu.

Ve dvoře hostince jsem našel stáj. Byla prázdná, ale žlaby měla plné sena. Zavedl jsem koně do stání a uvázal ho. V posledních paprscích zapadajícího slunce jsem si prohlédl vnitřek hospody. Nemyslel jsem na to, kam bych se mohl v noci schovat před strašidly, ani na to, co použít proti pekelným mocnostem, pokoušel jsem se najít něco k snědku, od snídaně jsem nic nejedl.

Hospoda přilepená ke skále, která zvenčí vyhlížela zpustle, byla uvnitř pěkně upravená. Stěny v pokojích byly čistě vybílené, v sále určeném k jídlu a pití byly stěny pokryté mozaikami a dřevěný strop byl ozdoben překrásně vyřezávaným ornamentem. Prošel jsem kuchyni, půdu i sklepy vyhloubené ve skále, ze kterých vedly chodby kdovíkam do podzemí. Nic, co by mohlo utišit můj hladový žaludek, jsem ale nenašel. Odebral jsem se tedy do jednoho z pokojů. Postel byla ubohá, našel jsem v ní ale polštář, povlečený slamník i přikrývku. Pokoušel jsem se usnout, leč marně.

Čím více noc tmavla, tím temnější myšlenky na mě přicházely. Z podlahy a z postele vyrůstali lupiči a odvlékali mé sloužící Lopéze a Moskíta. Na mě se báli vztáhnout ruku, odrazovala je má mužná postava vojáka. Prázdný žaludek se mi kroutil. Zkoušel jsem si představit kozy na pastvě, pastýře a mléko a chléb v jeho chýši. Lovil jsem zvěř. Usínal jsem a probouzel jsem se. Ale ani v nejhorším snu jsem se nevracel zpátky do Andújaru, k nejužvaněnějšímu statkáři z celé Andalusie, znova a znova jsem se vydával v sedle do Sierry Moreny.

Když už všechny představy polospánku o lupičích, pastýřích a zvěři zmlkly, vynořil se a vtíral se mi příběh o penězokazcích a další dobrodružné historky, které věrně doprovázely čas mého dětství. A znovu a znovu se mi vracel nápis nad miskou na almužny před hospodou. Nepřipouštěl jsem si, že to byl ďábel, kdo by si odnesl duši Fernandéze z Murcie, ale věděl jsem, že hostinský odsud neodešel v pokoji.

V hlubokém tichu míjela hodina za hodinou. A tu zvon odbil dvanáct úderů. Jak známo, zlí duchové se ujímají vlády o půlnoci a jejich moc končí s prvním zakokrháním kohouta. A ten zvon? Předtím hodiny neodbíjel, a teď jeho hrobový zvuk. Dveře do pokoje se otevřely a vešla černá postava. Strašidlo? Ne, byla to polonahá černoška s pochodněmi v obou rukou.

---

DOSLOV PETRA MOTÝLA

Proč není přeložena celá kniha?

Hrabě Jan Potocki (1761–1815) a jeho Rukopis nalezený v Zaragoze zavítali ke čtenáři našinci poprvé v r. 1973 v překladu Jaroslava Simonidese (1915–1996). Takřka padesát let starý překlad se rozhodlo v r. 2022 reeditovat nakladatelství Academia, ale nakonec, když magnáti Potočtí knize nepřispěchali vstříc svými dukáty a dublony, od svého úmyslu odstoupilo.

Ano, je důležité hned na úvod doslovu uvést, že Dobrodružství Alfonse van Worden mělo být čtenářsky přístupným, z mohutného celku Rukopisu nalezeného v Zaragoze vyňatým příběhem, překladatelem maličko posunutým a proškrtnutým. Čtenář by si Dobrodružství Alfonse van Worden mohl, pokud by chtěl, snadno srovnat s nově publikovaným, každému dostupným kompletním vydáním, jehož je Dobrodružství Alfonse van Worden úvodní částí. Tak to ale nedopadlo. Vychází začátek, celek nikoliv.

O překladu Rukopisu nalezeného v Zaragoze jsem už dlouho uvažoval, stále jsem to odkládal, až nakonec ohlášené vydání v Academii mě přinutilo usednout k této výjimečné klasice polské literatury. Přece si to nenechám ujít! Když to mohou vydat oni, tak to já vydám taky! Tehdy jsem netušil, zda v Academii chtějí tisknout nějaký nový překlad, nebo bezmála půlstoletí staré převedení do češtiny Jaroslava Simonidese. Každopádně jsem si ale říkal: nač vlastně překlad dvojit? Proč by měly vyjít dva překlady téhož současně? A tak jsem se rozhodl přeložit jen zhruba první pětinu knihy, k čemuž jsem epilog zkompiloval ze závěru mnohasetstránkového textu a závěr jsem též doplnil vlastní básnickou fikcí, tak aby byl dokončen a zaokrouhlen příběh Alfonse van Worden.

Jde o částečné převyprávění, nicméně ve své většině o překlad, byť tu a tam volněji pojatý. Dobrodružství Alfonse van Worden je v zásadě samostatný příběh, a což je důležitější, podle mého mínění se jedná o literárně zdaleka nejsvrchovanější část Rukopisu nalezeného v Zaragoze.

Svévole a Krvavý román

Nejde z mé strany o svévoli, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úvodní část Rukopisu nalezeného v Zaragoze, v zásadě v rozsahu Dobrodružství Alfonse van Worden (třináct kapitol), vyšla samostatně a anonymně v Petrohradu jako bibliofilie v r. 1805. Má tedy omezení překladu právě jen na tuto část knihy jisté objektivní oprávnění. Ostatně první vydání ve dvacátém století ve Francii (polský šlechtic Jan Potocki psal výhradně francouzsky) z r. 1958 se omezovalo právě jen na příběh Alfonse van Worden. Pokud jde o století devatenácté, hrabě Jan Potocki za svého života vydal svoji prózu bez podpisu, neautorizovanou a nekompletní. Veřejnosti dostupné, rozsáhlejší vydání, v němž však chybí prvních a posledních deset kapitol, podepsané šifrou M.L.C.J.P., bylo učiněno za života autora v Paříži v r. 1813. O rok později jsou v Paříži vytištěny jako samostatná kniha úvodní kapitoly, v zásadě přetisk petrohradské bibliofilie. Ten vzbuzuje pozornost a je záhy využit k několika „pirátským“ tiskům: Historie Alfonse van Worden, Tři oběšenci, Dobrodružství v Sieře Moreně z papírů hraběte XXX, Osudné údolí, Uprostřed oběšenců.

Českému čtenáři se po tom výčtu titulů jaksi samozřejmě vybaví Krvavý román, neboli jak praví Josef Váchal: Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě čili Mátoha a popravenec, t.j. Krvavá nohavice či-li s poctivostí nejdál dojdeš, aneb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích čili Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa. Ano, pokud jde o názvy, je to velmi blízko: mátoha a popravenec a Španěly a s poctivostí nejdál dojdeš... Váchalův a Potockého přístup k románu „pláště a dýky“ je ale velmi odlišný.

Zděšení českých polonistů, Hobit a radost z vypravování

Předpokládám nicméně, že svým rozhodnutím přeložit a vydat jen začátek Rukopisu nalezeného v Zaragoze vzbudím jistou nevoli současných českých polonistů (takové vydání je přece „nevědecké“), jako už jsem určité zděšení v těchto kruzích probudil před pár lety, když jsem přeložil neoficiálního polského autora, squatera Roberta Rybického (takový autor přece do „slušné“ univerzitní literatury nepatří). Rukopis nalezený v Zaragoze, to ovšem nikdy nebyla privilegovaná četba akademického establishmentu, nuže směle do toho, tak jako šel směle vstříc svým dobrodružstvím Alfons van Worden.

Proč jen část, ne celek? A proč ne? Jak jsem již zmínil, začátek Rukopisu nalezeného v Zaragoze vyšel přece samostatně už v roce 1805, těsně předtím, než hrabě Jan Potocki odcestoval s ruským diplomatickým poselstvem vedeným hrabětem Golovkinem do Číny. Za hranice Číny byla nakonec vpuštěna jen vědecká část výpravy, hrabě Jan Potocki se ovšem výpravy účastnil právě jako vědec, stručně řečeno, jedna ze záhad v Potockého rušném životě: byl v Číně? nebyl vpuštěn do Číny? Výprava na Dálný východ se protáhla na celý rok, pokud jde o Rukopis nalezený v Zaragoze, byla ta dlouhá pauza, na kterou Jan Potocki opustil svůj text, zřejmě osudová. Pokračování už se autorovi nepodařilo navázat v témže duchu a přesvědčivosti.

V pozoruhodném doslovu k prvnímu českému vydání píše polonista Karel Krejčí, že z onoho prvního vydání, které vyšlo v počtu 100 kusů, se zachoval v petrohradském archivu výtisk, v němž „na vloženém lístku čteme poznámku, že autorem díla je hrabě Jan Potocki, který je připravoval do tisku před odjezdem do Číny v roce 1805 a hodlá v něm pokračovat po svém návratu, bude-li ovšem mít na to chuť“. Chuť Jan Potocki měl, vstoupit do téže literární řeky bylo ale těžší než dojet na koni z Petrohradu do Číny a zpátky.

Dnes se na základě objevu, který učinili v archivu v polské Poznani francouzští literární historici Dominique Triaire z univerzity v Montpellier a Francis Rosset z univerzity v Lausanne, soudí, že první verze Rukopisu je mnohem starší než její první stokusové vydání z r. 1805. Má být z r. 1794, kdy bylo Potockému třiatřicet let. Že by hrabě nechal rukopis deset let ležet v šuplíku? Nebo že by napsal jen kapitolku či dvě? Kdo ví? Za další tvůrčí etapu se každopádně považuje až doba před odjezdem hraběte Potockého do Číny, v letech 1804–1805, kdy měl mít text už údajně celkem čtyřicet kapitol, načež nastala další pauza v psaní. Třicet kapitol tedy zůstalo doma na zámku, když Potocki nechal vytisknout prvních deset?

Přes všechny vědecké výzkumy: těžko říci, jak to doopravdy bylo. Co se dá říct najisto, je, že chuť či jinak řečeno elán, tvůrčí vzlet, božská jiskra inspirace jsou zdaleka nejvýraznější na počátku textu, v jeho prvních deseti kapitolách, ať už byly napsány, kdy chtěly. V pokračování tento elán už jen sem tam pro-bleskne, zatímco část vydaná tiskem v r. 1805 (vyšlo tehdy prvních třináct kapitol, ne oněch údajně už napsaných čtyřicet), to je příklad zázračného vnuknutí, jedinečného tvůrčího rozletu, který se pak už neopakuje.

Rukopis nalezený v Zaragoze zůstal jedinou Potockého prózou. „Autoři jedné knihy“, myšleno tím „jedné dobré knihy“, byť by jich napsali třeba více, jsou dostatečně známi a je jich celá řada. Ať už to byli ti, kteří se psaní věnovali systematicky, nicméně skutečným uměleckým úspěchem bylo jediné jejich dílo (Cervantesův Don Qujiote, jehož část se odehrává v Sieře Moreně), nebo jistěže řidčeji autoři, pro které literatura jejich jediným celoživotním zájmem nebyla (Gepard sepsaný di Lampedusou, autorem stejně urozeným jako Jan Potocki).

Z knížek bližších mladší generaci čtenářů je dobrým příkladem, který souzní s úvodním příběhem a následně dalším pokračováním Rukopisu nalezeného v Zaragoze, i když se tu o „autora jedné knihy“ samozřejmě nejedná, Tolkienův Hobit a Pán prstenů. Začátek Rukopisu nalezeného v Zaragoze má s Hobitem řadu společných rysů, ne-hrdina ve věku čerstvé dospělosti, ještě s čistou chlapeckou duší, se tu velmi obdobně vydává na nečekanou cestu, na které se setkává s něčím pro něj do té doby zcela neznámým, s něčím, co nepatří do poklidného světa, ve kterém vyrostl. U Hobita jsou to trpaslíci, čaroděj, elfové, u Potockého ožívající oběšenci, krásné sestry kouzelnice, šílený Pašeko či poustevník, jehož „dobrá kouzla“ nejsou nepodobná těm Gandalfovým. Velké dějiny a velký svět jsou tu viděny jako okrajové a stejně tak hobit ze Západní čtvrtky jako syn chudého šlechtice z Ardenského lesa jsou do jejich soukolí zatahováni de facto proti své vůli.

Pán prstenů, stejně jako pokračování prózy Jana Potockého, do nějž se autor pustil po svém návratu z cesty do Číny, to je vstup do velkých dějin a velkého světa, ponoření se do spletitostí starých mýtů a složitostí osudu.

Příklad, který uvádím, jistěže pokulhává v tom smyslu, že Tolkien Hobita a Pána prstenů vydal odděleně, kdežto Jan Potocki pokračoval ve svém vypravování kontinuálně v jedné knize, byť za jeho života ve svém celku nevydané. Nicméně z hlediska stylistiky i postoje autora je na konci příběhu, jehož hlavním hrdinou je Alfons van Worden, jasně viditelný předěl a na tomto místě končím i svůj překlad, doplněný ovšem „rozuzlením“ ze závěru celé knihy.

Radost z vypravování, souznění s hlavní postavou, která pohlíží na velmi zvláštní události, které se kolem něj začnou odehrávat, údiv mládí, překvapivé rozkrývání zvláštního světa, do kterého se hlavní postava dostala, to už v rozsáhlém pokračování Rukopisu nalezeného v Zaragoze není, tam už autor používá svých postav především jako ilustrativního zosobnění větších či menších idejí a manipuluje jimi podle určitého plánu, čímž se mu některé jednající osoby mění v šablony, jistěže ne všechny. Vytrácí se i bezprostřední erotika a proměňuje se v komplikovaně konstruované vztahy.

Francie, Roger Caillos, Vysoká hra a Malvern

Ve Francii (Jan Potocki psal ve francouzštině) Rukopis nalezený v Zaragoze po pařížských vydáních z let 1813 and 1814 vzbudil jistý ohlas u čtenářů i literátů (zájem o Potockého byl ovšem vždy zájem výlučný), jejž projevil například romantik Charles Nodier (1780 až 1844), který úryvek z Potockého textu použil ve své vlastní próze. Ohlas Rukopisu nalezeného v Zaragoze trval až do čtyřicátých let devatenáctého století, kdy v r. 1841 byly úryvky z něj časopisecky otiskovány jako „paměti hraběte Cagliostra“. Poté ale upadá próza Jana Potockého ve Francii do zapomnění na více než sto let.

Oživení sympatií určitého okruhu zájemců nastává až v roce 1958, kdy v nejprestižnějším francouzském nakladatelství Gallimard vyšel Manuscrit trouvé à Saragosse ve formě výboru, který připravil Roger Caillois. Jde zhruba o čtvrtinu Rukopisu nalezeného v Zaragoze, zatímco Dobrodružství Alfonse van Worden vydané česky v Malvernu je zhruba pětinou celku.

V doslovu k prvnímu českému překladu uvádí Karel Krejčí: „Roger Caillois, který se zabýval fantastikou ve světové literatuře, zařadil Rukopis nalezený v Zaragoze mezi nejvýznačnější příklady tohoto žánru. Připravil nové vydání první části románu, kterou pojal jako svérázný kompoziční celek vycházející a stále se točící kolem základního fantastického motivu, totiž erotické noci hrdiny se dvěma ženami a jeho probuzení mezi dvěma oběšenci.“

Roger Caillois (1913–1978) je autor skutečně rozsáhlého díla a v roce 1971 byl jmenován Nesmrtelným, to jest členem Francouzské akademie, což je titul, který v Čechách neznamená nic, ale ve Francii mnoho. Roger Caillois byl tvůrce blízký „paralelním surrealistům“ skupiny Vysoká hra a v češtině byly vydány čtyři jeho knížky, dvě v šedesátých letech dvacátého století a dvě (plus jedna reedice) po r. 1989. Skupina Vysoká hra je vlajkovou lodí nakladatelství Malvern neboli tudy vedla cesta k publikaci Dobrodružství Alfonse van Worden. Malvern vydal v překladu Josefa Hrdličky text Rogera Cailloise Kameny a další cesty (2008).

Myslím si, že fascinace Rogera Cailloise kameny, kamením, jejich sbíráním a odhalováním toho, co se skrývá pod obvykle všedním povrchem nálezu, je zásadní spojitostí s Cailloisovým nadšením pro Potockého, začátek jehož Rukopisu nalezeného v Zaragoze se odehrává ve vyprahlém skalnatém pohoří Sierra Morena. Uvnitř té kamenité pustiny se nachází něco naprosto fantastického.

Prekérní závěr příběhu

Důvody, proč jsem se rozhodl přeložit jen určitou část Rukopisu nalezeného v Zaragoze, byly snad dostatečně objasněny? Myslím, že ano. Zopakuji ale ještě, co už jsem zmínil, totiž, že na závěr textu jsem kromě shrnutí toho, co je otištěno na konci Potockého knihy, přidal i cosi svého. Například jsem obdařil Alfonse van Worden mnohým potomstvem či jsem nenechal zmizet zlatý poklad rodu Gomelézů pod hroutícími se skalami. V zásadě jde ale jen o detaily, to hlavní v závěru Dobrodružství Alfonse van Worden je řečeno podle originálu.

Co mám na mysli „tím hlavním“? Přece prekérní, nepřípadné vysvětlení, že veškeré nadpřirozené jevy, které se odehrály v prokletém údolí mezi šibenicí v Los Hermanos a hospodou Venta Quemada, vůbec nebyly nadpřirozené, a že s Alfonsem van Worden sehrál komplikovanou a podivnou hru a podrobil ho nepochopitelným zkouškám mocný a bohatý rod Gomelézů, jehož příslušníkem, a to velevýznamným, sám Alfons van Worden je. Aniž by o tom ale věděl, aniž by měl sebemenší tušení o zcela výjimečném postavení svého rodu, jenž je jedním, řečeno dnešními slovy, z „velkých hráčů“ ve světové politice, kde Gomelézové, skryti v pozadí a neviděni, tahají za nitky.

Celý závěr Rukopisu je v tomto smyslu problematický. Gomelézové, kteří mají zcela zásadní problémy s potomstvem a postrádají mužského dědice svého majetku a moci, nechávají Alfonse van Worden po celé jeho dětství a dospívání „ležet ladem“ kdesi ve Valonsku. Proč? A povolávají ho až jako mladého muže k divadelně pojatým zkouškám, v nichž má osvědčit, zda je „pravý Gomeléz“, který má právo zplodit budoucího Velkého šejka, či se Velkým šejkem sám stát. Opět otázka: kdyby Alfons van Woren ve zkoušení a pokoušení neobstál, co by si Gomelézové počali, když jediným kandidátem na legitimní početí právoplatných potomků Gomelézů je právě Alfons van Worden? A poznámka k „divadelní technice“: muslimský Velký šejk v roli katolického poustevníka? Leda že by šlo o „velkou hru“, jakou vytváří Cervantes v druhém dílu Dona Quijota, ale ani takové „řešení“ není u Potockého pro čtenáře ani v nejmenším dostatečné.

Závěr Potockého prózy byl a zřejmě je i dnes pro většinu čtenářů zklamáním, soudě z jejich ohlasů v uplynulých sto sedmdesáti letech, tedy od prvního vydání celku textu, a to Edmundem Chojeckým v polském překladu v r. 1847. Obdobně kriticky či rozpačitě se k závěru Potockého textu stavěla literární kritika. Ten úžasný příběh Alfonse van Worden, k němuž posléze na mnoha a mnoha stranách Jan Potocki přidává další a další velmi zvláštní a komplikované, tu slabší, tu lepší, tu skvostná vyprávění, odbočky, anekdoty, výčty, vědecké a parodické výklady, že by byl ne obrazem světa v jeho složitosti a mnohotvárnosti, ale pouhou racionální konstrukcí, na způsob divadla, hrou sehranou mocnými a bohatými, do nichž zatáhli naivního mladíka? Že by po-stavy na mnoha stech stranách knihy jen hrály role postav? Ne, to ani trochu nesedí. A nejvíc je to nepatřičné v začátku Rukopisu nalezeného v Zaragoze, v Dobrodružství Alfonse van Worden, kde se Jan Potocki vyjadřuje naléhavě a bezprostředně, kde si získává naprostou důvěru čtenáře přesvědčivostí svého stylu, živým vykreslením svých postav a strhujícím dějem. Ostatně není to případné ani vzhledem k celku textu, mnohovrstevnatého a komplikovaného a vzbuzujícího ve čtenáři další a další očekávaní.

Těžko říci, zda s vědomím onoho problematického konce, který měl následovat až po několika stovkách stran, Jan Potocki své dílo psal. Každopádně závěr působí rozpačitě a nepodařeně.

U mnohem kratšího Dobrodružství Alfonse van Worden ovšemže nejde o protiklad literárně výjimečného rozsáhlého textu a jeho kostrbatého a jako by odbytého konce. Ostré kontury tohoto rozporu v kratším textu tolik nebolí. Navíc jsem se v epilogu některé nepříjemné hrany pokusil uhladit, i když to šlo ztěžka. A zcela proti tomu „co je psáno, to je dáno“ jsem jít nechtěl. I tak to ode mne nebylo zcela seriózní, ale bylo to básnické. A v duchu Alfonse van Worden jsem jednal podle všech zásad básnické cti, podle kodexu, jehož pravidla urozenému rytíři pera přikazují pokleknout kromě Panny Marie jen před jedinou královnou: před poezií.

Cenzura, Karel Krejčí a Jakub Arbes

V souvislosti se závěrem knihy mluví ovšem literární historie také o možnosti, že šlo o úlitbu cenzuře, a hovoří rovněž o další otevřené otázce, totiž, že je možné, že Jan Potocki svoji prózu nechal ve své pozůstalosti nedokončenou a závěr dopsal Edmund Chojecki. V současnosti, kdy byly dohledány dobové tisky i rukopisy z archivu šlechtického rodu Potockých, se ale jeví být takřka jistým, že autor skutečně sám takovýto závěr napsal.

Cenzura? Co by vlastně cenzurovala? Představa světa jako smyšlenky a iluze, která se vine celou knihou (Potocki mohl znát dílo Johna Locka i George Berkeleyho), to už byla v Paříži, kde došlo k prvním čtenářům dostupným vydáním, po Velké revoluci hodně slabá káva. Edmund Chojecki Rukopis na-lezený v Zaragoze vydal – poprvé v celém rozsahu – v r. 1847 v Lipsku, kde by rovněž problémy s cenzurou Rukopisu nalezeného v Zaragoze neměly hrozit a kde s oblibou vydávali i Češi to, co v Rakousku vydat nešlo. Pokud jde o knížku vytištěnou v polštině, ta to z Lipska měla blízko do rukou Poláků žijících v pruském záboru Polska a také na hranice rakouského a ruského dílu zmizelého Polska to nebylo z Lipska nekonečně daleko. Na druhou stranu, jak již zde bylo řečeno, publikum tohoto textu nebylo nikdy příliš široké a těžko si představit, jak někdo Rukopis nalezený v Zaragoze v zemích rozděleného Polska čili v evangelickém Prusku, katolickém Rakousku a pravoslavném Rusku v polovině 19. století pašuje a tajně kolportuje, jak bylo činěno například s Marxovým a Engelsovým Komunistickým manifestem, vydaným jen o rok později, v r. 1848. Ovšem je pravdou, že na území rozděleného Polska směl Rukopis nalezený v Zaragoze vyjít až v r. 1917, a to v pruskému záboru, ve Varšavě. Po první světové válce už v znovuobnoveném Polsku vydávání Potockého románu nikdo nebránil.

První české vydání Rukopisu nalezeného v Zaragoze z r. 1973 mohlo očekávat cenzuru komunistickou, ale v tomto směru kniha zůstala nepovšimnuta a ušetřena jako neškodný dobrodružný text z dávné historie a nikdo neškrtal ani pasáže týkající se kabaly, o níž se za socialismu v Československu oficiálně vůbec nemluvilo a nepsalo. Českou literární kritikou zůstala kniha opominuta a více méně se s ní minuli i čeští čtenáři, jimž poněkud kostrbatý překlad Jaroslava Simonidese vstříc příliš nevycházel. Výsledný ohlas tedy veškerý žádný. O polskou literaturu tehdy, ostatně tak jako po několik desetiletí předtím, v Čechách zájem nebyl obecně, to se změnilo k lepšímu až po r. 1989.

Přeci si ale někteří čtenáři tento titul našli, vzpomínám si na obdivná slova básníka a polonisty Jiřího Červenky, knížka zaujala básníky Ivana Wernische a Jakuba Řeháka. A kdo ví, koho ještě, zmiňuji jen, o čem vím. Neměl bych tedy opomenout Danielu Hodrovou, která ve své knize Román zasvěcení učinila pokus Rukopis nalezený v Zaragoze akademicky zaškatulkovat.

Vynikající je doslov literárního historika a polonisty Karla Krejčího (1904–1979) k českému vydání Rukopisu nalezeného v Zaragoze. Karel Krejčí byl Potockým osobně nadšený, věnoval se studiu jeho díla a života a publikoval o něm a o jeho „ustavujícím překladateli“ Edmundu Chojeckém i v Polsku. A vyslovil-li jsem jméno Karla Krejčího (mimo jiné autora pozoruhodné knihy o magické Praze: Praha legend a skutečností, 1967), ihned musím vyřknout i: Jakub Arbes. Zasvěcená, erudovaná, nepřekonaná monografie o Jakubu Arbesovi je dílem právě Karla Krejčího. A kromě Michala Ajvaze je to Jakub Arbes, kterého je třeba uvést jako jediného dalšího českého autora, jehož dílo má s Rukopisem nalezeným v Zaragoze (na rozdíl od uvedeného, ale literárně zcela odlišného Váchalova Krvavého románu) značnou spojitost, především v mísení racionálního a fantastického. Stačí si představit pouť dvou hlavních postav v Arbesově romanetu Svatý Xaverius od kostela svatého Mikuláše na Malostranském náměstí k pustému místu na Malvazinkách, na němž začnou kopat zlatý poklad… Jak blízko to je bloudění prokletým údolím s šibenicí v Los Hermanos…

Cervantes, Dickens, Ajvaz, monumentalita, komplikovanost a štoudve humoru a parodie

V prvních deseti kapitolách, jak už jsem zde zdůraznil, najdeme podle mého názoru to nejlepší z Rukopisu nalezeného v Zaragoze. U rozsáhlých literárních děl tomu tak bývá poměrně často, nepodceňuji ale ani v nejmenším jejich rozsáhlost, která jim dodává monumentální rozměr. Troufám si však tvrdit, že nejvíce vydařenou částí z rozsáhlého textu je nikoliv závěr, ale začátek Dona Quijota velkého Potockého předchůdce Miguela de Cervantes (španělské rytířské reálie) i Kroniky Pickwickova klubu (dostatek strašidelných historek) Charlese Dickense, která vychází v r. 1837, tedy dvaadvacet let po Potockého smrti a deset let před prvním polským překladem Edmunda Chojeckého, který sjednotil do té doby vydané verze Rukopisu a kodifikoval Rukopis nalezený v Zaragoze pro polského čtenáře až po nedávná léta.

Na rozdíl od Cervantese a Dickense hrabě Jan Potocki přesune do naprosto marginální úlohy postavu, která hraje vůdčí úlohu na prvních přibližně sto stranách pětisetstránkové knihy (počítáno ve stranách normovaných), nahradí ji jiným vypravěčem, ale ani u něj nesetrvá, aby se až v samotném závěru vrátil ke kapitánovi Valonské gardy Alfonsi van Worden.

Nové a nové dějové linie a příběhy... V české literatuře tento způsob používá především již zmíněný Michal Ajvaz, také u něj se vyprávění všelijak vysouvá samo ze sebe a přechází k příběhům, které vypravují další a další postavy a které se vynořují ze stránek nových a nových knih, jež tyto postavy otevírají. Není vůbec nesnadné si představit, že by ke svému prvnímu delšímu příběhu Druhé město, který je podle mého mínění vrcholem jeho tvorby, připojil Michal Ajvaz své další knihy v přímé návaznosti děje, knihy, které by se vrstvily a vrstvily a komplikovaly a komplikovaly, a Druhé město by se tak stalo počátkem rozsáhlého celku, jak je tomu u Potockého. Michal Ajvaz to ovšem neučinil.

Komplikovanost a propojení příběhů a jejich vrstvení, to je jistě něco, co je v Dobrodružství Alfonse van Worden spíše jen naznačeno. Spletitostí a odbíhání je ale, ovšemže dle mého vidění, v celku Rukopisu nalezeného v Zaragoze až příliš. A tak jsem to jako překladatel rád oželel. Co jsem však jako překladatel pominul s těžkým srdcem, to jsou některé velice humorné scény a parodické texty. Dobrodružství Alfonse van Worden jistěže svůj humor má a humor je tu poměrně důležitým prvkem, v tomto směru se ale Jan Potocki v začátku své rozsáhlé knihy drží přece jen poněkud na uzdě.

Falzifikát Karla Jaromíra Erbena, Edmund Chojecki navždy!

V současnosti už je v Polsku k dispozici překlad, který přihlíží ke starším francouzským vydáním Potockého textů a také k rukopisům, ve Francii se v tomto směru vědecky bádá už od 60. let dvacátého století. Došlo též k publikaci textů, které shrnují starší tiskem vydané i rukopisné, ve francouzštině napsané verze. Sám autor ovšem žádný svůj rukopis neoznačil jako „ten pravý“ a definitivní a nikdy své dílo nezkompletoval do celku.

Polská verze Edmunda Chojeckého z r. 1847 se stala tou, která si našla čtenáře, což je podstatné. Právě tento text byl v Polsku opakovaně vydáván a žil v myslích čtoucích. Představme si, že by se hypoteticky našla jiná, původnější verze Erbenovy Svatební košile. Mělo by smysl, aby v Erbenově Kytici byly vyměněny verše, které znaly generace, za jiné, aby se mladší čtenáři setkávali už s novým, vědecky zpracovaným Erbenem? A do muzea by byly (hypoteticky) uklizeny například tyto řádky:

„Co to máš na té tkaničce?“
„To křížek po mé matičce.“

„Hoho, to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě – a mě nejinak,
zahoď to, budeš jako pták!“

Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil.

Křížek po mamince, jako u Alfonse van Worden…

Básníci v Čechách umírají zaživa

Ale pojďme ještě zpět k již několikrát v doslovu zmiňovanému Edmundu Chojeckému (1822–1899). Je totiž pozoruhodně svázaný s Čechami. Zúčastnil se v r. 1848 Slovanského sjezdu na pražském Žofíně a byl tehdy rakouskou policií vyhoštěn ze země pro své příliš radikální názory. O rok dříve, ve stejném roce 1847, v němž pětadvacetiletý Chojecki vydává v Lipsku Rukopis nalezený v Zaragoze, přeložený do polštiny, vychází jeho kniha Čechy a Čechové na konci první poloviny devatenáctého století sepsaná na základě Chojeckého pobytu v Čechách v roce 1845. Hodiny češtiny bral tehdy Chojecki od Karla Havlíčka Borovského, mladého radikála o rok staršího, než byl on sám.

Chojecki, světoobčan s velkým kulturním rozhledem, který z Polska emigroval v r. 1844 do Paříže, píše ve své knize o Češích a o české poezii:

„V jiných zemích básníci šílejí nebo propadají mysticismu, berou si život nebo činům dávají přednost před slovem, jenom v Čechách umírají zaživa. Zde není ani stopy poezie v životě národa – je odvaha k rezignaci, ale schází odvaha k činu.“

Tu kritiku Češi nevzali v dobrém, a tak bylo Chojeckému málo platné, že ve svém souhrnu vyznívá jeho spis velice čechomilně. Výsledkem bylo, že Češi tu knihu o Češích jaksi nevzali na vědomí.

Film

Ale nyní opět k Janu Potockému. „Druhý život“, jak už to v současném čase, v jehož plynutí i vnímání má nesmírně silnou pozici kinematografie, často bývá, daroval Rukopisu nalezenému v Zaragoze film. V Polsku patří dodnes ke „kultovním“ snímkům zpracování Potockého knihy režisérem Wojciechem Jerzym Hasem z r. 1964. Celou první polovinu, a troufám si říci, že mnohem lepší polovinu filmu, představuje příběh Alfonse van Worden.

O Hasově filmu se pochvalně vyslovil Luis Buñuel, který sám o filmové adaptaci knihy Jana Potockého v 60. letech uvažoval. Wojciech Jerzy Has ho však předběhl a po zhlédnutí jeho filmu Buñuel od svého záměru upustil.

V 90. letech dvacátého století se začala psát další kapitola této filmové legendy. Tehdy film poprvé uviděl Jerry Garcia, stárnoucí rocková hvězda, vůdčí duch kapely Grateful Dead, spojované především se zlatou érou kalifornských hippies. Jerryho Garciu film zaujal natolik, že se rozhodl financovat pořízení digitální verze původní, režisérské, tříhodinové verze snímku, která se v kinech nikdy nepromítala. Verzi, o jejíž existenci se vědělo, bylo třeba ji ale objevit či znovu nalézt, čímž Garcia pověřil filmovou agentku Edith Kramer. Podle legendy zemřel Jerry Garcia den poté (9. 8. 1995), co Edith Kramer zakoupila kopii filmu v Paříži za 6 000 dolarů od Koukou Chanski alias Jadwigy Kukułczanky, která se v Paříži zabývala distribucí polských filmů.

Věc už byla v pohybu a v Hollywoodu se jí ujali dva obdivovatelé Hasova filmu, slavní režiséři Martin Scorsese a Francis Ford Coppola. Právě k nim se dostala kopie koupená Jerrym Garciou, sice delší než film, který běžel v polských kinech za socialismu, ale pořád to ještě nebylo ono. Jadwiga Kukułczanka tedy byla pověřena dalším pátráním, vyhledala přímo Wojciecha Jerzyho Hase, železné opony již koneckonců nebylo, a režisér vytáhl ze svého archivu kopii filmu, jedinou, která existovala v plné délce. Scorsese a Coppola následně sáhli do peněženek a za 36 000 dolarů (v přepočtu jde o tehdejší milion korun českých, za což se v té době dal pořídit pěkný byt v Praze) nechali film digitalizovat a následně ho v r. 1997 uvedli – poprvé na plátně v tříhodinové verzi – v amerických klubových kinech.

Údajně všichni ti slavní umělci, Garcia, Scorsese i Coppola, četli i Potockého prózu, stejně jako jiný známý americký režisér David Lynch, který o filmu (a knize) napsal úvahu, v níž princip vyprávění Hasova filmu přirovnává k matrjošce, v níž se skrývají další a další příběhy, které jsou schované uvnitř jiných příběhů.

Nepochybně hollywoodská story o povstání tajemného filmu ze zapomnění přilákala do kin či později k obrazovkám počítačů nové diváky Hasova snímku a pravděpodobně alespoň pár z nich sáhlo i po Potockého knize. Ta v Polsku vychází stále v nových vydáních. Nikdy se ale nestala četbou pro široký okruh čtenářů, ani Hasův „velkofilm“ neměl v době svého premiérového uvedení v 60. letech široký divácký ohlas, má ale dodnes své věrné diváky, tak jako má Potocki své věrné čtenáře. Přímo se nabízí srovnání s Markétou Lazarovou Františka Vláčila z r. 1967, jejíž natáčení rovněž stálo spoustu peněz a která se také opírá o významné literární dílo. Ani Markéta Lazarová nikdy nezaujala širší publikum, nicméně svůj okruh příznivců dodnes má a zřejmě ještě dlouho bude mít, přičemž někteří z nich sáhli či ještě sáhnou i po knize Vladislava Vančury. Jen hollywoodský rozměr Markétě Lazarové jaksi chybí, a ani česká kinematografie obecně nemá takovou poklonu, jakou té polské složil Martin Scorsese v sestřihu nazvaném Presens Masterpieces of Polish Cinema.

Zbývá připomenout francouzskou čtyřdílnou televizní sérii La duchesse d’Avila z r. 1973 a italský film Agadah z r. 2017. Tato zpracování, i když umě-leckým ani diváckým úspěchem nebyla, jsou důkazem stálého zájmu o Potockého text.

Magnáti, piráti, slovanské starožitnosti a stříbrná kulka

Na závěr doslovu, který se poněkud protáhl, ještě pár slov o hraběti Janu Potockém.

V české literatuře tradice prozaiků či básníků ze šlechtického prostředí není, nanejvýš si sám sobě připsal šlechtický přídomek Jiří Karásek ze Lvovic pohřbený v Praze na Malvazinkách, v místech, kde se postavy z Arbesova Svatého Xaveria jaly druhdy kopat zlatý poklad. Jan Potocki se narodil do rodu Potockých z Pilawy, který patřil mezi několik polských magnátských rodů, mezi nejvyšší polskou šlechtu. Magnáti po staletí vládli na svých rozlehlých panstvích, situovaných z velké většiny na dnešní Ukrajině, v Litvě a Bělorusku, jako v nezávislých státečcích, do nichž polská královská moc zasahovala minimálně, a naopak magnáti byli rozhodující silou při volbě „svého“ krále v Polsku a určování jeho práv. Tato vysoká šlechta měla svá pravidla cti a rytířství a na její zvláštní, uzavřený svět v Rukopisu nalezeném v Zaragoze Jan Potocki mnohokrát naráží, ač svůj text nechává odehrávat ve Španělsku, daleko od Polska. Španělsko ale po staletí také ovládalo několik mocných šlechtických rodů, které spravovaly své státy ve státě. A ustrnulé kavalírství hispánských grandů je jistě možné přirovnat k polské ideji sarmatismu: dbát o svou čest, bít se v soubojích, pořádat hostiny a nezapomínat, že „Polsko je naprosto ve všem dokonalé a nikdo už nemůže k té dokonalosti nic přidat a nikdo nemůže z té dokonalosti ani nic odebrat“ (Stanisław Orzechowski, 1513–1566).

V českém literárním prostředí je hrdinou klasické historické prózy obvykle drobný šlechtic (Vančurův Kozlík na Roháčku či v mnohém zpracování Jan Žižka, zeman, který se proslavil). Vysoká, obzvláště pobělohorská „cizácká“ šlechta je v české literatuře obvykle zobrazována záporně, ba až jako cosi odporného: „Lomikare, Lomikare, Trautenberku, Trautenberku, do roka a do dne!“

Literární postavě Alfonse van Worden určuje Potocki místo narození na „prostém zámku“ ve Valonsku, ale Alfons otec, ač chudý šlechtic, se jako „nenapravitelný duelant“ stýká s těmi nejurozenějšími. A posléze se vyjeví, že Alfons van Worden je po matce Gomeléz, magnát magnátů.

Prostředí vysoké šlechty je však podstatné především pro část Rukopisu nalezeného v Zaragoze, která do Dobrodružství Alfonse van Worden není zahrnuta, popsané je mistrně a je nahlédnuto z různých úhlů pohledu. Jan Potocki věděl, o čem píše.

Putování románových postav po Španělsku, Itálii, severní Africe a Středozemním moři vychází rovněž z osobní zkušenosti autora.

A teď ještě stručně k Potockého „touze cestovatelské“…
Už jako sedmnáctiletý nastoupil do rakouské armády a krátce se zúčastnil války o dědictví bavorské. Bylo mu tehdy ještě méně než Alfonsi van Worden, když přijížděl na koni k šibenici v Los Hermanos. Vzpomínka na vlastní mládí jistě sehrála v přesvědčivém zachycení postavy mladičkého důstojníka Valonské gardy důležitou roli. Po ukončení krátké služby v rakouské armádě se Jan Potocki vydal jako civilista přes Itálii do Tunisu a odtud se přeplavil do španělské Andalusie. V r. 1780, to mu bylo devatenáct let, připlul na ostrov Malta a v duchu šlechtické tradice a cti se po celý jeden rok zoceloval v bojích na Středozemním moři ve službách maltézských rytířů. S šavlí v ruce stál proti středomořským pirátům na souši i na palubě lodi. O něco později, v r. 1784, se Potocki jako „soukromý cestovatel“ vydal do Turecka a Egypta. Další jeho četné cesty směřovaly do Holandska (1787), znovu do Španělska a odtud do Maroka, Portugalska a Anglie (1791), na Kavkaz (1797) a do už zmíněné Číny (1805). Ostatně těžko všechny Potockého cesty spočítat, patřily prostě k jeho životnímu stylu.

Andalusii a Itálii poznal tedy Jan Potocki v mládí, odtud Sierra Morena a motiv zbojníka Zota, také o pirátech, u kterých nechává Zota sloužit jako plavčíka, ze svých mladých let Potocki něco věděl.

Jan Potocki nebyl ovšem typem šlechtice, který si vystačí s dobrým koněm a nabroušenou šavlí a posléze jakoby mimochodem něco o svých dobrodružstvích napíše. Byl to velice vzdělaný muž. Studoval v l. 1774–1778 ve Švýcarsku, kde se mu v Ženevě a v Lausanne dostalo formálního vzdělání, a později při svých cestách i pobytech doma v Polsku své znalosti stále rozšiřoval, niko-liv ovšem v posluchárnách univerzit. Jednou z jeho ambicí bylo stát se uznávaným vědcem, zabýval se prací v oboru historie Slovanstva a uveřejňoval texty především z oboru „slovanských starožitností“. Těžce nesl, že se mu nedostalo patřičného uznání v odborných kruzích, pro které zůstal „samoukem“.

Že dnes Jana Potockého známe de facto pouze jako prozaika, by pana hraběte jistě překvapilo, nicméně jeho vědecká systematičnost, racionalita a erudice se projevily v sebevědomém a osobitém literárním stylu, jaký vykrystalizoval v Rukopisu nalezeného v Zaragoze, jenž má dodnes, na rozdíl od Potockého vědeckých prací, řadu čtenářů. Románové dílo předcházely také zápisky z cest a deníkové záznamy, které posléze vyústily v etnografické práce. V oblasti vědy se Potocki naučil přesnému formulování, odtud jeho suché, výstižné charakteristiky. Odtud také parafráze vědecké hantýrky i parodie samotných vědců, téma, které v Dobrodružství Alfonse van Worden našlo jen okrajové uplatnění a rozvinulo se až v dalších částech Potockého rozsáhlé prózy.

Na suchý, přesný Potockého styl upozorňuje překladatelka francouzských originálů do polštiny Anna Wasilewská a vytýká překladu Edmunda Chojeckého z r. 1847 přílišnou zdobnost. To je ovšem námět k diskusi, polština, stejně jako čeština, se v polovině 19. století teprve stávala jazykem, který by se mohl používat na univerzitách pěstujících pozitivistickou vědu, zatímco Francie byla kolébkou „moderní“ vědy už na konci 18. století.

Pokud jde o další zájmy Jana Potockého a jeho osobní život, kromě cestování, vědy a psaní prózy se věnoval správě svých statků, svobodnému zednářství i politice. A řadě marginálnějších činností, byl například průkopníkem balónového létání.

Jeho první žena Julie Tereza (1767–1794) z magnátského rodu Lubomirských (po matce z magnátů Czartoryských) byla ve své době zvána „nejkrásnější Polkou“ a manželé spolu měli dva syny. Manželství však šťastné nebylo. Jan Potocki se po smrti své první manželky oženil ještě jednou, se svou příbuznou z rodu Potockých. A měl další tři děti a šest let po druhé svatbě se rozvedl. I jeho druhá žena byla krásná a nepříliš věrná. (V Poznani stojí před knihovnou Raczyńských bronzová socha bohyně Hygie, v níž je vypodobněna.)

V závěru života Jan Potocki zanechal společenských aktivit, a nezúčastnil se dokonce ani napoleonských válek, které zmítaly celou tehdejší Evropou. Pobýval na své panství v Podolí, daleko od center politického dění, daleko od trasy tažení Napoleona na Moskvu, hluboko v ukrajinských polích, lesích a stepích. Po té pro Francouze tolik tragické trase na Moskvu se ovšem vydali oba synové z Potockého prvního manželství, Napoleonovi důstojníci. Jeden z nich upadl do ruského zajetí a Jan Potocki se vydal za syna orodovat. Není tu ovšem možné líčit všechny takové rodinné peripetie magnátské rodiny.

Co je naprosto nutné zmínit, je, jak Jan Potocki zemřel, jeho smrt je opředena velkou legendou. Stárnoucí hrabě se měl zastřelit stříbrnou kulkou, kterou si sám vypiloval ze stříbrné cukřenky, a měl tak učinit proto, že se domníval, že se stal vlkodlakem či upírem. Historici prokázali, že šlo o kulku olověnou, sebevraždu ale nikdo nepopírá. O tom, co se dělo v Potockého mysli v době před jeho smrtí, se ovšem historici sotva kdy něčeho dopátrají.

Stejně tak se nikdy nedozvíme, odkud se na stránkách Potockého Rukopisu ocitly přízraky prokletého údolí mezi šibenicí v Los Hermanos a hospodou Venta Quemada. Zažil v nějakém podobném místě něco takového mladý hrabě při své cestě Andalusií? Jde o něco, co nemělo být zapsáno do řádek románu, ale mělo zůstat svěřeno vyzpovídání se ze hříchů, které marně vyžaduje po Alfonsi van Worden stařičký poustevník? Otevřel hrabě Potocki tím, že sepsal Rukopis nalezený v Zaragoze, Pandořinu skříňku, jejíž démoni ho posléze dostihli? Anebo si naopak tím, že vypsal všechny ty tíživé a přízračné vize, alespoň trochu ulehčil poslední léta svého života? Mohlo to samozřejmě být ještě úplně jinak...

Čarovná noc, krásná nebožka, šlechtická čest

Jan Potocki zemřel na svém zámku ve vsi Uladowka na dnešní Ukrajině. Poblíž tohoto místa se také narodil, v kraji zvaném Podolí, v polských „kresech“ (z dnešního pohledu šlo o „koloniální“ území, kde polská šlechta, zjednodušeně řečeno, vládla ukrajinským mužikům). Z hlediska literárního zeměpisu se Uladowka nachází čtyři sta padesát kilometrů západně od Velkých Soročinců (úplně blízko to není, ale Ukrajina je širá a carská Rus bývala za časů Jana Potockého ještě širší a vzdálenosti se tu vnímaly jinak), kde v roce 1809 přišel na svět Nikolaj Vasiljevič Gogol, o 48 let mladší než Jan Potocki. Není to sice pravděpodobné, ale ti dva se mohli potkat, úplně maličké dítě a stárnoucí hrabě. A je docela dobře možné, že přízraky, které Jan Potocki vepsal do pustého údolí ve španělských horách, pocházejí z Ukrajiny a z Potockého dětství, z ukrajinského folkloru, z vyprávění chůvy či ukrajinských venkovanů nebo z něčeho, co v dětství na Ukrajině autor prožil.

Podle Gogola může být ukrajinská noc hodně děsivá. A Dobrodružství Alfonse van Worden je v něčem velmi blízko Gogolově povídce Vij, v níž student bohosloví, sice lenoch, ale čistá duše, přichází, vlastně jaksi náhodou, do prokleté vsi, kde na něj čeká zkouška, v níž se jen on jediný může postavit přízrakům.

„Nečistá síla poletovala okolo něho, div že ho nezachycovala konci křídel a ošklivých ocasů. Neměl odvahu se na ně podívat, viděl jen, jak z výše celé stěny stála jakási ohromná obluda ve svých spletených vlasech jako v lese.
„Přiveďte Vije! Jděte pro Vije! ozvala se slova krásné nebožky.“

Vij?

Já, Alfons van Worden, kapitán Valonské gardy mu budu čelit, jak mi velí má šlechtická čest! A nikdy tě nezradím, můj čtenáři!