Petr Motýl - Ahoj, Marku: to jsou ledy v pohybu

• Autor
• Knihy
• Sborníky
• Překlady do
• Překlady z
• Překlady
• Časopisy
• Internet
• Domů

Ahoj, Marku: to jsou ledy v pohybu

• Obálka

Vydalo nakladatelství Volvox Globator v roce 2024. Obraz na obálce Pavel Šmíd. https://volvox.cz/

Pavel Šmíd (*1964) Absolvent AVU u Jiřího Sopka, často spojovaný s ostravskou výtvarnou scénou. Jeho velkou autorskou výstavu spojenou s vydáním katalogu-monografie, knihy nazvané Rituály, uspořádal ostravský Dům umění v roce 2023. https://www.smidpavel.cz/autor

Anotace

Rozsahem jde o novelu. Vznikala dlouhá léta, odhadem jsem text začal psát 25 let před jeho definitivní verzí a vydáním. V novele vycházím z příběhu svého zesnulého přítele, ovšem v knížce, jak už to tak v literatuře bývá, nejde o realistické líčení. Zobecňoval jsem, aby jedinečný osud se stal jaksi více typickým. Fabulováno je tu poměrně málo, naopak hodně bylo vynecháno, chtěl jsem ten text udržet příliš se nerozbíhající, takový víc průzračný, než byla většina mých předchozích próz. Někdy jsem přisoudil to, co se přihodilo někomu jinému, hlavní postavě, ne mockrát – tam, kde mi to pasovalo k hrdinovi prózy, jehož příběh má nějakým způsobem shrnovat osud řady lidí (obzvláštních individualit) na konci 80. a počátku 90. let 20. století. Těch lidí, které doba de facto semlela, ale kteří se nevzdali svých ideálů.

Jak říká text na obálce knížky: mladý muž ze severu Moravy přichází v polovině 80. let 20. st. studovat technickou vysokou školu do Prahy. Zakládá rockovou kapelu, alkohol patří k tehdejšímu životnímu stylu. Po převratu v r. 1989 se na rozdíl od svých spolužáků z VŠ do budování kapitalismu nezačlení. Přes značný kus pouti na duchovní cestě ale smíření se sebou nachází jen tápavě a příběh končí smrtí. V mnoha lidech, které tento muž v životě potkal, znamenalo setkání s ním něco velmi důležitého a nadosobního.

Fotka je z Prahy-Břevnova, kde tehdy bydlela v podnájmu studentka výtvarných uměn Hana Puchová, která v r. 2026 působí jako vyučující na katedře malby na Ostravské univerzitě a slavná ostravská umělkyně. Také pro ni bylo setkání s tím sedícím mladým mužem na fotce duchovně inspirující, což myslím opravdu bez jakékoliv ironie. Je to jedna z kapitol, které v knížce nejsou…

Ukázka

TŘINDA

„A zastavíme se na panáka a na pivo na Hájku. To je pět kiláků vodsud, já tam jezdim na pivo. Pojedete za mnou.“
Motorka: veterán. „Z dvaasedmdesátýho roku. Klasická třinda.“
„Kdo to?“
„Třinda. Třistapadesátka.“
Malíř Erik třindu našlápne, ozve se charakteristický zvuk dvoutaktu, červený stroj se rozklepe jako drahý pes a Erik vyráží. Otlučená skříňová ávie je třindě v patách.
Za Červeným Újezdem je alej, zatáčka doprava a k hospodě na Hájku: kousek. Malíř Erik učiní prsty znamení viktorky, ohulí to a zmizí za stromy vroubícími silniční ohbí.
Vočkova ávie má jisté problémy.
„Mně to připadá, jako kdyby tady něco hořelo,“ natáhne Marek do nosu vůni zteřelé koženky, nafty a cigaretového kouře zasáklého do kovu.
„Jo, vole, von hoří motor,“ souhlasí Vočko a odklopí kryt srdce stroje. Srdce plane drobnými mihotavými plamínky.
„Hoď na to tu deku, vole, co máš pod nohama,“ vydá pokyn Vočko. „To už, ty vole, hořelo takhle kolikrát.“
Marek popadne deku a utlumí oheň plápolající uprostřed kabiny.
„Já už toho, ty vole, vodvozil,“ mávne rukou Vočko. A jak mávne, nějak ho to vynese z úzké silnice, ávie překoná mělký příkop a napálí čelně do hrušně.
Rychlost automobilu není veliká. Bezpečnostní pásy nemají osoby přítomné v kabině zapnuté.
Bác!
Auvajs!
Osádka opouští stroj.
Automobil začíná hořet.
Hoří rychle.
Marek se vrhá do nákladního prostoru.
„Musíme zachránit ty obrazy!“
Vočko se do záchrany obrazů nezapojuje.
Plameny šlehají, nad místem nehody se počíná zdvihat sloup černého kouře.
Tři obrazy jsou zachráněny.
Marek Michej utrpí slušné popáleniny.
Ozve se charakteristický zvuk dvoutaktu. Přijíždí malíř Erik na třindě. Cítí, že se jeho duše odívá smutkem.
„Udržíš se na motorce? Musíš do nemocnice.“
Marek přikývne, že se udrží. Ale neříká nic, je na tom bledě. Motorka vyráží do Motola.
Markovi je hrozně. Hrozně moc hrozně. Ale do Motola dojede.

Kde je konec postavě zvané Vočko (tedy její předloze), nevím, a ani moc vědět nechci. K požáru v jeho malém nákladním automobilu skutečně došlo, jak je to popsáno. Ale bylo to jinde, kousek od Prahy. On vozil občas kapelu, ve které hlavní postava knížky muzicírovala. Hospoda na Hájku tam pořád je, pod názvem V zátiší. Je to pořád pajzl, ale hodně hodně jiný. A taky Panna Marie v Loretě tam pořád je. A není jiná.

Zrcadlo spravedlnosti, oroduj za nás.Trůne moudrosti, oroduj za nás.Příčino naší radosti, oroduj za nás.Stánku Ducha svatého, oroduj za nás.Stánku vyvolený, oroduj za nás.Stánku zbožnosti, oroduj za nás.Růže tajemná, oroduj za nás.Věži Davidova, oroduj za nás.Věži z kosti slonové, oroduj za nás.Dome zlatý, oroduj za nás.Archo úmluvy, oroduj za nás.Bráno nebeská, oroduj za nás.Hvězdo jitřní, oroduj za nás.Uzdravení nemocných, oroduj za nás.Útočiště hříšníků, oroduj za nás.Těšitelko zarmoucených, oroduj za nás.Pomocnice křesťanů, oroduj za nás.

Ohlas na databázi knih 11.1.2026 od autora: boticelli Odkaz

Pro příběhy z Prahy mám slabost, takže jsem si knihu užil, i když mi sloh pana spisovatele nesedí. Hudba, alkohol a Praha k sobě nějak pasuje.

---

POSUDEK ROMÁNU MAREK MICHEJ

Jakub Šofar, 20. října 2023 (Doporučení pro Ministerstvo kultury)

„Ale uvnitř člověka je všechno, jak už věděli v dávnověku. Jak to věděl Buddha i Kristus. Uvnitř člověka je rozum a srdce a duše. Spojité vesmíry, kterými je možné se vydat nekonečně daleko. A Marek Michej dokázal být v tomto směru dostatečně pozorný a soustředěný.“ Možná by tato citace ze začátku textu mohla být i jeho mottem, pokud má motto být vlastně jakousi anotací celého díla, nikoliv snahou dokázat, co zajímavého umím vyhledat a opsat.

Marek Michej, hlavní hrdina, žije se svým starším bratrem a rodiči v Havířově, otec sourozenců sem přišel budovat ocelové srdce státu. Po studiích na gymnáziu starší Tomáš (který je v románu opačným pólem, tedy tím, kdo plní rodičovskou představu o správné cestě životem, aniž by tato figura byla nějak více rozpracovaná) začal studovat stavební fakultu ČVUT v Praze, o pár let později Marek strojní fakultu tamtéž.

Hlavní hrdina je v Praze jako ryba ve vodě, školu zvládá, nepřehání to, začíná objevovat krásu hospod, objevuje samizdat a stává se baskytaristou jednou z mnoha pražských bigbítových kapel. Kdo nehrál někdy v bigbítové kapele, jak kdyby neexistoval. Kvalita repertoáru nebyla nakonec to podstatné, důležitý byl denní styk s kumpány, prolínání jejich životů, partnerky a nápodoba onoho světového hesla (sex and drugs), samozřejmě v podobě té, kterou dovolovala normalizace, od poloviny 80. let už se zřetelnými trhlinami. Tedy provoz a „hraní“ si na skupinu.

Pak Marek odpromoval, seznámil se s tím, co to je „chodit do práce“, pivo mu stále chutnalo a narukoval jako absolvent (čili špagát) na jednoroční vojnu, jejíž konec prožil právě ve chvíli, kdy v Praze na Václavském náměstí skandovalo desetitisíce lidí hesla o svobodě. Rok 1989 se převalil do devadesátek, kdo si je pamatuje, ten je neprožil (prý). Marek v nich adaptoval velice rychle, navázal rychle vztahy se svými spoluhráči, začal navštěvovat kluby a vůbec celý ten kvasící „pražský zázrak“. Jediné, co se mu moc nepovedlo, je udržet nějaké pracovní návyky, střídá brigády, bydlení…

Poprvé se dostává do nemocnice s popáleninami, když havaruje v autě. Odtud do Bohnic, kde mu vystaví diagnózu: klasická schizofrenie. Marek dostane invalidní důchod. Chodí dál ke Zpěváčkům, občas si zahulí, a občas zase Bohnice. A zkouší občasné brigády, a nikdy to nevyjde. Partnerské vztahy nevychází. Pomalu se mění okruh jeho známých. K horšímu. Chce se dostat z toho uzavřeného okruhu odchodem na západ Čech ke geologům. Celkem to vypadá dobře, ale pak přijde silná ataka...

Můj možná zbytečně dlouhý výklad obsahu je dán tím, že mám podobné zkušenosti jako autor a ona proměna, kdy inteligentní „hledač“ se dostává najednou na osudovou křižovatku, z níž není už cesty zpátky, je mi blízká, ostatně mnoho z nás mělo ve svém životě nějak namále (myslím tím ty podobných zkušeností). Praha byla vždy pro „venkovany“ obrovskou výzvou, ale mohla se stát i veletrhem marnosti. V případě Motýlova textu je to sice „magická“ Praha, ale ta nemá nic společného ani s Ripellinim, Demetzem nebo Hodrovou. Tohle je magie subverzivní, jejíž přijímání může končit tragédií. Ostatně ta zlomovost, kdy „kultura“ drží hranice s „odvráceným“ světem, je důležitým palivem pro kulturní výboje, ovšem s možnými kolaterálními škodami… Jednou z nich je i Marek Michej.

Fikčnost Motýlova textu (což by samozřejmě stálo za úvahu, zda vlastně nejde o způsob nějakého symbolického osobního „účtování“; ale to bychom mohli zkoumat u většiny literárních textů) se prolíná s reálnými kulisami, ději a postavami (pražské kluby a hospody, kapely Dvouletá fáma či Visací zámek, Radomil Uhlíř a Jan Pelc). Z mého hlediska to nejpodstatnější na něm je, že, což v české literatuře nenalézám, že popisuje rozhodovací strategie (které se samozřejmě v dobách normalizace zároveň lišily od dob po listopadu 1989 a zároveň v některých bodech jsou stejné, univerzální), jak jednotlivé postavy přistupují (vědomě, možná ale i nevědomě) ke studiu, financím (brigády), prosazování názorů, partnerským vztahům. Tedy vlastně způsoby přežití (pasivní i aktivní). V posledních 15–20 letech je tento proces popisován pouze introspektivně, romány se začínají podobat psychoanalytickým textům, a hlavně, z mého hlediska, je v nich zaměňováno obecné za zvláštní, jako kdyby všechny „ústrky a bolístky“ byly tím nejdůležitějším na světě.

Autor píše „postaru“, píše příběh. Nedá mi to ocitovat dvě věty z rozhovorů s Eugénem Ionescem, které nedávno vydalo nakladatelství Academia: „… něčí pocity, ať jsou jakkoli silné a autentické, nemají žádnou spojitost s literární hodnotou toho, co dotyčný píše. V literatuře nesejde na tom, co nám říká, ale jak to napíše.“ To je pro mě hodnota, kterou hledám v literatuře.

Petr Motýl je neobyčejně plodný autor oproti většině českých tvůrců. Jeho prozaické knihy však mají úroveň, jíž většina těch méně plodných nedosahuje (poezii obecně si nedovoluji hodnotit). Věty, které teď napíšu, zní banálně a pro někoho jsou plné patosu, ale někdy není jiné možnosti: Petr Motýl žije literaturou a žije v literatuře, jako autor, jako pozorovatel. A není jiné cesty.

Nevím, zda tento způsob jeho existence „odpuzuje“ českou kritickou obci, pokud něco takového vůbec je, ale jeho dílo není téměř reflektováno, a přitom minimálně dvě knihy jsou (dle mého skromného názoru) v české literární produkci zcela mimořádné: Kosí srdce (2017) a Šatna a klášter (2021). Není sám, z nějakého důvodu jsou určití autoři opomíjeni, dovolím si uvést posmrtně „objeveného“ Pavla Růžka.

Rukopis je před dopracováním, předpokládám, že některé linky budou více propracovány, některé části (kvůli opakování) zkráceny.

Nejsem akademik, ale sleduji (čtu) českou literaturu pravidelně téměř 50 let. Z toho vychází můj názor: Domnívám se, že próza Petra Motýla Marek Michej by neměla být opomenuta při udělování grantů a měla by být vydána s finanční podporou MK ČR. Nejen kvůli tomu, že je o dobách, které už zapomínáme nebo někteří chtějí zapomenout.