obálka
Vydal ECOpress, Petr Rumian ve Frýdku-Místku v roce 1992, ilustroval Branko Biščan.
Celá sbírka ČERNÁ PĚNA OSTRAVICE
Tato knížka nebo spíš sešitek nebo ještě spíš volné listy v měkkém přehnutém papíru, není příliš dostupná. Uvádím zde všechny její texty, v pořadí, v jakém jsou v rukopise. V publikaci jsou všelijak rozházené po stránkách, pořadí je sice uvedeno na přebalu, ale kdo by si podle obsahu na přebalu básně četl v autorském pořadí, to tedy nevím.
Původní ilustrace Branko Biščana zde uvádím v příkladu, jak jedna ze „stránek“ tisku vypadá. Dvě „strany“ jsou pomalované, na dvou stránkách jsou pouze texty. Rubová strana listu těchto čtyř listů je prázdná. Zabalené jsou v přebalu, který když se rozloží, je na něm kompozice Branko Biščana.
https://www.nasepraha.cz/biscanovy-kresby-a-malby-jsou-plne-emoci/
Dnes se na tento způsob tisku dívám víc jako na svědectví doby než jako na něco, co by bylo možné vnímat a číst jako básnickou sbírku. Ale proč ne. Je to gesto, v tomto případě ne moje, ale nakladatele a jeho „dvorního malíře“. Ale pěkně to udělali.
Je to gesto, které se opakuje, polský básník Konrad Góra mi věnoval cosi velmi podobného, červeně potištěné, místy nečitelné papíry, gesto, ta sbírka se jmenuje Siła niższa (full hasiok) a je z r. 2012. Tady je odkaz na čtení Konrada Góry ze sbírky Siła niższa: https://foto.marcol.art.pl/zdjecia,2013-02-22
Constantin Meunier
K prezentaci na obrazovkách a displejích jsem vybral ke sbírce Jazykem haldy malby a kresby malíře a sochaře jménem Constantin Meunier (1831-1905).
https://cs.wikipedia.org/wiki/Constantin_Meunier
Umělec pocházející z Belgie je v Belgii trochu známý, maličko i ve Francii. Ale publikum široké jako Vincent van Gogh ovšem nemá. Obrazy a kresby, které jsem vybral z díla Constantina Meuniera, pocházejí z umělcových cest a dojmů v průmyslovém kraji Borinage, kde se, pokud jde o průmysl, především těžilo černé uhlí. Rok a půl zde působil i Vincent van Gogh, který v Borinage žil jako laický kazatel, ne jako umělec. A to, co Constantin Meunier maloval, si van Gogh prožíval. Constantina Meuniera van Gogh ctil, zmiňuje se o jeho díle ve svých dopisech. Ti dva, mezi nimiž věkový rozdíl 22 let, se osobně nepoznali. Je tam zajímavá časová shoda, poté, co van Gogh kraj Borinage opouští, Meunier tam naopak přijíždí a po tři roky zde pobývá velmi často. V ten čas a na tom místě se něco otevřelo, ať tomu budeme říkat brána nebo fluidum anebo pokyn Božského prstu.
Obrázky zde:
Všechny obrázky Constantina Meuniera jsou v licenci Public domain / Wikimedia commons
Constantin Meunier Před sfáráním
POHLED
nikdo nikdy nikam
pohled na Ostravu ze Slezské
přes hřiště Baníku
a nová rozrytá brázda betonu
na děravém kopci
koryto pro auta a pro trolej
paneláky mezi fabrikama
stará čtvrť za starou čtvrtí jde do prdele
kde aspoň náznak ulic
teď kvádry v bezútěšné pustině
dohasínajících hald navážky z chemiček
roztroušených kolejí zhroucených plotů
plání s nezřetelným porostem
rozplevelených keřů
jsou jako výraz zmaru
bez vůně a s tlustou vrstvou špíny
která se při doteku snáší na vetřelce
dívám se z lávky na Slezské
na město nikdy a nikam
jehož rozvrácená krása bodá tupým nožem
pod všechna žebra a pod oči
přecházím nad silnicí k Metropolu
na jazyku ulice žhoucí dech
polyká zbytečná slova
Constantin Meunier Černá země
HOTEL I S OKOLÍM
den jako krásný jiný
v bufetu Palace na barové stoličce
pivo dáví zinek
chlapík zvaný Bítls
v 10 ráno blábolí jako v 10 večer
krysa ze zadního traktu
prorůstá svými čelistmi objekt
bruska neúprosné doby
stojící ovšem za sto tisíc krys
požírá koksovnu Karolina
ocel strojů
se zarývá do železobetonu konstrukce
vyvržené červené cihly na hromadách
nahoře krvácí mé srdce
a na mém srdci
rozřezané srdce Ostravy
Constantin Meunier Starý havíř
ZA OKNEM
když přijdete přímo k bráně dolu Vítězný únor
vpravo jsou bytovky nebo taková píčovina
v přízemí sedí za oknem cikán hrozně tlustý
tetovaný do pasu nahý do pasu
okno bez záclony
za měsíc co jsem kolem chodil s poštou
mu nikdo nenapsal
Constantin Meunier Návrat ze směny
U KINA
v pátek jsem v lásce
střechou teče proudy vody na schodech
zkratovaná elektřina
večer po pivu
černou chodbou nevidím nic
jestli mě chtějí praštit
ale jsou hodní
skoro celý dům cikánů
asi 20 bytů
nevím po kolika lidech
parta vždycky stojí venku
pokřikuje na mě
ve vedlejším vchodu je kino
jmenuje se Svoboda
naproti docela nedávno
zrušili výkup králičích kožek
Ženy pracující v dole
NA RŮŽKU
jednou za sinalého svítání
jeli jsme s bráchou od Kozielů
něco málo po šesté
zašli jsme na Růžek
sedli si za kamna
chlapi po noční
pár krimošů
za chvíli
ožralí jako svině
prošli jsme skrz vrátnici Žosky
vrátný byl měkký
chodili jsme po fabrice
pozorovali opravovanou ocel
pak jsme vyšli druhou branou
na můstek přes nádraží
vzadu za bufetem jsme ukradli lahváče
vypili je cestou do Frýdku
Constantin Meunier Na huti
HOSTÉ
koupání na Bašce
najednou se objeví návštěva z Plzně
a Rosťa obdivuje krásný kraj
samý les a samé jezírko
nemá cenu mu něco vymlouvat
dáme si do kelímku
plaveme k ostrůvku
pokračujeme v Rádiu a u Bumbaly
před dveřma bytu
sedí další známý z Ostravy
otevřeme láhve
já usnu Rosťa se poblije
jenom Jarda se směje
vždycky se směje
Halda ve Valonsku
NA LAVIČCE
dopíjíš jabčák v parku u Baníku
každému je všechno jedno
ve městě sprchovaném sírou
a ozařovaném tekoucím železem
pára srážící se při koksování
vyplouvá jako bílá tvář nad domy
a jejími vyraženými zuby vede potrubí
s kychtovým plynem vlastní marnosti
občas přešumí trolejbus
někdo se vyblije ke stěně vily
s oddělením pasů a víz
tady nikdo necestuje
dál než ze šichty na šichtu
i v Petřvaldu nebo na Fučíku je hospoda
závodní klub kde ti nalijou
všechno jiné je zbytečné
ve městě s prázdnými pláněmi odvalů
s auty která převáží klády železa
s bezpočtem pater pod zemí
kde i v nejhlubší noci duní sbiják
a svítí světlo na přilbě
ani vysokou pec tak snadno neodstavíš
jako vlastní svědomí
jako hlubokou únavu a lhostejnost
oči jenom směrem dolů
čas dopít a jít
Hornický triptych
HLUČÍN
havíř je opilý je jedenáct dopoledne
v sále uprostřed nejsou stoly
je to sál není čert ho vzal
havíř sotva rozumět chraplák hlas
mlátí pěstí do dřeva
a do dřeva
a dál
já nevím jsem také opilý v jedenáct
dopoledne
jaká hrůza když stále myslím na sebe
Autoportrét
SHODNÝ POCIT
studený přízrak nad Slezskou
ze Sokolky kolem Mexika
a po dálnici jen dýchavičný trolejbus
z nezrození do neúmrtí po drátě
napnutém na obratlích nevšímavého osudu
Ivan se potácí bůhvíkam
s čumákem prázdnoty na zádech
z hrušovské chemičky padá jed
jako rozsněžený prášek na spaní
sám před i za zrcadlem
sám v dětství i ve stáří
sám s tebou i bez tebe
červený dým klesá k řece
Horník
FRÝDEK
vidím smějícího se havíře
zpívajícího havíře jako prase
potácí se od sídliště Slezská
sníh rozhrábnutý šedivou prackou
a železným prstenem Válcoven
a šňůrou k oběšení ze Slezanu
auta cákají špínu
mizí směrem na Těšín
zapadnem do tepla hospody
poručíme si pivo
zatímco kolem rum teče proudem
za dvě hodiny zpíváme jako svině
potácíme se od sídliště Slezská
děti jdou ze školy
smějí se nám
Sníh
DOPORUČENĚ
v bytě stála železná postel rozviklaný stůl
a tři židle skříň chyběla
a všechno pokryté bordelem co vlastně
jenom flašky flašky a flašky
tak jaký bordel
žádná zálohovaná
zálohovaná dlouho zůstat nemůže
já myslím bydlel tam fajn chlap
Střechy
ZA KOKSOVNOU
šel jsem kolem byl rok 1990
barák už byl fuč
s tamtím chlapem
ani Josef Gregor už neměl dva zvonky
a okno do ulice
a obsílky od soudu
nebylo už vůbec nic
Cesta z haldy
LÉČEBNA
takzvaná něžná noc
kdy nestane se nic
a vlastně všechno
kdy se ani nenasnídám
mezi bílou stěn
kolo se točí
kolo se točí trolejbusu
kdy do práce a z práce zas
kdy bílý plášť
umírání pacientů
a láska
pěkně se pomíchají na talíři
něžné noci
Nakladačka uhlí
PRYČ
asi už nechci nikoho vidět
špína u tramvaje nikdo
kolikrát tu někoho okradli a zbili
nechali ležet v parku
já vím tady je mi moc dobře
jen nechci nikoho vidět
tady kde jsem doma
Černá země
BEZPEČNÉ MÍSTO
nikdy už neuvidím zářící hvězdy
Rudý Říjen Šverma Vítězný Únor
tak jako už nikdy neuvidím lásku
uhlí je vynášeno na povrch
ve stále a stále menších množstvích
úplný vrak jako já
jednou vše definitivně ustane
vlaky s černým nákladem nevyjedou
nikde žádná vražda ani surovost
rozbité střepy z lahví
zašívané hlavy
pár posledních okamžiků
kdy vdechuješ prachem prosycený vzduch
Návrat z dolu
K ODERCE
anebo ten vlčák
anebo já s flaškou jabčáku
ulice mi nestačí
vlak hučí
tramvaj
anebo ten vlčák
stejně jsem sem nikdy nepatřil
Horník
PŘÍVOZ
vypiješ pivo nebo dvě
podíváš se
marnost
a na stole zaschlá krev
vypiješ ještě osm nebo devět
podíváš se
a nevidíš už nic
ani necítíš
ožralý se válíš v trávě
Větrací šachta
DVĚ HOSPODY BLÍZKO SEBE
vidím Ondráše s Jurášem
sedět za stolem na Žaláku
mlátí kladivem do dřeva
že stará láska nerezaví
jen leptá jako kyselina
prožírá třesoucí se mozek
pění krev až stříká ke stropu
kolonkou v Mariánských horách
Juráš s Ondrášem na Dělňák
z prázdných pohledů vaří vodu
z urvaných prstů ticho noci
a z umírajících plic svítání
sedím za stolem na Dělňáku
hladina minulých moří
řeže frézou do těla
U těžní klece
CESTA
železárna v Třinci hned u nádraží
stroj velký jako pár domů
posunuje se uvnitř haly sem a tam
zmrzlé ráno ve vlaku
u napůl vypitého lahváče
sníh hoří jako uhlí
zakrývá neproniknutelným kruhem obzor
odpich krákorá krví
roztékající se krajem jako láva
struska uvnitř očí
vychládá do nezměnitelných tvarů
výpravčí píská
těžké kroky po lávce na bránu
žár v rukou se zvolna probouzí
lokomotiva zahrčí proudem elektřiny
odjíždím
Horníci vracející se ze směny
ZNOVA
tančit zpívat milovat
život jenom z lepší stránky
čekám a střádám si obrazy
na straně kde je nic
pít tančit bavit se a milovat
v kolotoči splněných přání
s kýmkoli na mém místě
peřina pohlcuje zbytečné sny
polštáře dusí marná přání
i kdybys tu byla
prázdnota jen ukáže svou strašnější tvář
kdybys tu byla
milující a milovaná bytost
Ofélie
PRÁCE
v tekoucím železe se rozpouštěl chlápek
ale práce musela jít dál
můj brácha se probouzel v křaku v parku
pár metrů od hlučné křižovatky
nevěděl dobře jak se do křoví dostal
začínal pracovní den poznamenaný kletbou
propadlé oči v autobusech
propadlé k zapomnění na bolest
jen s tichým přebýváním smrti
pár hospod už otvíralo
a jiné oči nesoucí z hloubky tmu
se zalévaly bezútěšnou tekutinou
jenom ze zvyku
práce musela jít dál
Po závalu na šachtě
RYCHLE
Stenly než se ohlédl
kolo mu kdosi ukradl
jeho žena co dřív dala kdekomu
se proměnila ve vzornou matku
ukradený bicykl
zatímco rychle piješ ve výčepu
ukradený život
zatímco kolem baráků
padá siřičitý večer
nový zbytečně zrozený život
Stenly na Žaláku
ještě si objedná
Tři ženy ze šachty
STÍN VEČERA
zas skřípe židle
zas skřípe hrůza
uražené hrdlo láhve s pivem
drhne o okenní sklo
noc se žlutými tlamami hvězd
nad asfaltovým bahnem prázdna ulic
zaplétá mě do svých sítí
není úniku
a není budoucnosti
kromě té v které už navždy
zachovám mrtvou a kamennou tvář
nepohne se ani sval
slabost neotráví mou řeč
žádnou chybu nepřiznám
na kruté cestě
na sinavé silnici
kde se přátel a lásky zřeknu
jen slabost ne jen tu ne
v cestě za pochybným cílem
s beztvarou a močálovitou tváří
nikdy se neprozradit
nikdy nic neprozradit
noc se žlutým a tlustým jazykem
nad mou bílou tváří
uražené hrdlo láhve s pivem
drhne o okenní sklo
Večer v Černém kraji
HOŠŤÁLKOVICE
přes Odru vede lávka pro pěší
jako přívažek k pořádnému potrubí
zkuste k němu přiložit ucho teče kal myšlenek
celého zasraného lidstva
a lávka ústí přímo na smetiště
chatrně omotané drátem a cedulkami
životu nebezpečno
nejvíc je cítit nafta a síra černý povlak
rád jsem se tu díval
jak doopravdy vypadá svět
Kalvárie