obálka
Vydal ECOpress, Petr Rumian, Frýdek-Místek 1995
Ilustrace Branko Biščan.https://www.e15.cz/magazin/zemrel-malir-s-nepokojnou-dusi-846880
ukázka
RADHOŠŤ
čistá secese s šedým brizolitem
vejdeš na pivo
zrcadla židle každý detail
ale to není Praha
ve Frýdku se na secesi sere
stejně jako na baroko nebo gotiku
po šestnátce ve válcovnách
po sobotě na Staříču
po noční v Paskově
s jazykem na bradě s kamením v nohách
a nevíš kdy koho zasype
vejdeš na pivo
na secesi sereš
-
obrázky zde:
všechny obrázky jsou z Wikimedia commons, s licencí Public domain nebo s licencí No known copyright restriction
všechny obrázky jsou ze sbírek Missouri historical Society
Text Pavla Hrušky
v monografii Ostrava je, když…
(in Literární Ostrava 1918-2018), Fiducia 2024 https://klubfiducia.cz/produkt/trilogie-literarni-ostrava-novinka/
Pavel Hruška
(*1964), literární historik a vědec, publicista.
Pavel Hruška
výňatek z výše uvedeného textu
Zvýšená konzumace piva i dalšího alkoholu jako typické ostravské loci communes je bohatě absorbováno rovněž ve verších básníka Petra Motýla, a to především v jeho textech a raných sbírkách z konce 80. a počátku 90. let (mimo jiné i s častými místopisnými odkazy na tradiční ostravské pivnice a restaurace). Pití je u Motýla nezřídka neoddělitelně spjato i s určitými pocity marnosti a jakéhosi osudového nihilismu a je úzce provázáno s charakterem města „rozbouraného na trosky / města / na které nikdo nemyslí“, kde je ale básnickému hrdinovi přese všechny pocity skepse té bezvýchodné něco ty a zmaru v podstatě dobře jako na nějakém bytostně domovském území, což souvisí i s plebejskými protagonisty jeho veršů, které představují havíři, obyčejní dělní lidé a „ublížení ztracení mizející alkoholičtí filozofové“. Alkohol (téměř výhradně pití piva) hraje v Motýlových textech roli účinného analgetika („šestatřicet dvanáctek / k utlumení pocitu života“), případně nabývá až osudově existenciální symboliky na způsob známých a Apollinairových veršů („z voskového kelímku srkávám pivo / jako tušenou, ale nepoznanou bolest světa“), zároveň je ale nepominutelně i jakousi alfou a omegou básníkova bytí („otisky v písku alkoholu / vrhaného vzduchem jako přesmyk hnutá plachta / lesklé objevitelské lodi / po tisící zajíždějící na známá území“).
-
U Antoníčka pije Srb
my pijem taky
vprostřed zpustošených postav
za roztroskovanými stoly
špinavé ubrusy a řev
k tupému smíření
s neúprosným osudem
chátravé obličeje
v chátrajícím městě
kraje odepsaného a zapomenutého
v dálce u polských hranic…
(U Antoníčka, z almanachu V srdci černého pavouka, 2000)
-
co s načatým dnem
dokonale disociovaným
popadnout džbánek a v šest ráno
už otevřeli U Dlouhých
účinný prostředek
na utlučení lepších vlastností
zabíjení inteligence
odrovnání charakteru
hlava se uklidní bolest ustoupí
jen tma
všudypřítomná tma zůstává
(Každý den svátek, ze sbírky Šílený Fridrich, 1992)
-
Jednotlivé pocity či stavy beznaděje saturované zvýšenou konzumací alkoholu jsou Motýlových verších posilovány též intenzivními elektrickými prožitky ze zanikající jedinečné průmyslové atmosféry města („ve stejně krásné Ostravě / kterou teď okradli o záři hvězd na šachtách / koncentrace roztoku beznaděje / bloudění / ve starých známých ulicích“). Postupné leč nezadržitelné proměny města nese básníkův lyrický hrdina jen těžce a úkorně a pití u něj ztělesňuje i určitý hrdý a sporný defétismus a proti směru času jdoucí přitakání pravé podstatě zdejšího světa. Prostředí náleven a hospod tvoří jeden z dominantních toposů Motýlovy poezie, v níž je alkohol jakousi fundamentální metaforou, principiálně „posvěcující“ nejen čistě ostravský životní a pracovní perimetr, ale i širší krajinu vůkol („kopce Beskyd / zpustošené jako ožralá tvář potkaná na Spolku“), případně jsou v ní do hospodské reality transponovány i některé folklorní motivy či prvky z místních bájí a legend („vidím Ondráše s Jurášem / sedět za stolem na Žaláku / mlátí kladivem do dřeva / že stará láska nerezaví / jen leptá jako kyselina…“)
-
na záchodě v Čechu slyším
havíře s vykonanou bundou tmy
„kurva přijde letní období
bude zas sušit jak sviňa“
i v zimě suší
na jaře a na podzim
v železných zahradách továren
v kořenech dolů
suší a zalévá se
mohutnými proudy…
(Ze sbírky Černá pěna Ostravice, 1995)
Petr Motýl
Ke sbírce Černá pěna Ostravice
psáno na podzim 2026
Z Ostravy jsem se odešel v létě roku 1989, tehdy na ubytovnu podniku Stavby silnic a železnic, kde jsem pokračoval ve své působení na vrátnicích, které skončilo až s mým nástupem do předčasného důchodu. Ale nikdy neříkej nikdy.
Byla to má první pražská vrátnice, předtím jsem absolvoval vrátnici ostravskou, na Stodolní ulici, tehdy ještě zpustlé a socialistické, tam jsem jako vrátný začal. V Praze jsem byl vrátným na dělnické ubytovně, která stála v takovém menším průmyslovém areálu, menším ve srovnání s ostravskými fabrikami, které měly vpravdě monumentální rozměry industriálních hradů a katedrál.
V pražské čtvrti Stodůlky bylo všechno skromnější, ale i tak jsem si tam připadal, jako bych z Ostravy vlastně neodešel. Praha, ta byla jinde, v širším pražském centru, od kterého se nacházely Stodůlky daleko. Metro tehdy končilo na stanici Nové Butovice, sídliště Jihozápadní město ještě nebylo dostavěné. A tak dělníci ze Staveb silnic a železnic stavěli a stavěli. V areálu byla betonárka, to byl takový základ toho provozu, pak tam provozovali výsypku, což je místo, kam se vysypou z aut štěrky a písky a pak se zase do náklaďáků nasypou a odvezou. A taky tam vrčel autopark stavebních náklaďáků, což zahrnovalo parkoviště, opravny a pumpu s naftou.
Ostrava byla přítomná, a tak jsem psal o Ostravsku. Básně o pár let později vyšly ve Frýdku-Místku díky nadšení Petra Rumiana, který si založil vlastní maličké nakladatelství, a hlavně pořádal ve Frýdku-Místku výstavy místních výtvarníků a vůbec hodně dělal pro místní kulturu. Pracoval celý život ve fabrice jako inženýr a na kultuře vždycky jenom prodělával.
Na Ostravsko jsem z ubytovny v pražských Stodůlkách jezdil často, pořád mě to tam táhlo. Volna jsem jako vrátný měl poměrně dost, o víkendech se na vrátnici dělaly čtyřiadvacítky, přes týden dvanáctky, a tak se hodiny, které bylo nutné odpracovat, rychle nastřádaly. Přesčasy jsem odmítal. Kolega Václav Sokol, který nastoupil v září osmdesátého devátého, přesčasy taky odmítal, pak tam byl student konzervatoře, kterému bylo dvacet a hrál na tahací harmoniku, ten přesčasy taky odmítal, tak ty hodiny, které zbývaly, odsloužil údržbář z té ubytovny Mirek Benčík a bývalý šofér náklaďáku bulharské národnosti, který na té ubytovně bydlel, do práce nechodil, a přece byl zaměstnancem Staveb silnic a železnici, nikdy jsem se nedozvěděl, jakým zaměstnancem vlastně. Ten Bulhar byl na vrátnici nejčastěji, i když vrátným de facto nebyl, tak to tam chodilo, ten si vždycky na směnu přinesl tašku lahváčů a vypil jich za šichtu osm, deset.
Co jsem znal z Ostravy, měl jsem na vrátnici v přímém přenosu. A Mirek Benčík byl z Havířova, prožil tam dětství v dětském domově.
Na sbírkách Černá pěna Ostravice a Jazykem haldy ale je znát, že už nevycházely z přímého zážitku. Ono to někdy je lepší psát s odstupem, třeba i s velkým, ale někdy zase moc ne. A autor to nemůže předem odhadnout, jak to dopadne. Z dálky už skoro čtyř desetiletí to vidím tak, že Šílenému Fridrichovi se z té básnické ostravské kapitoly už nic nevyrovnalo. Ale ne, že bych sbírku Černá pěna Ostravice neměl rád, to ne. Mám rád i jak vypadá, i když na obálce vůbec není titul knížky, takže ta zůstává poněkud záhadou. Obálka vyšla ve více barevných variacích, mě se nejvíc líbí ta v odstínech červeně. Výtvarníka obstaral nakladatel Petr Rumian a byl z něj velice nadšený: „Ten má evropskou úroveň!“ Kdeco mělo ve Frýdku-Místku evropskou úroveň, nejen podle Petra Rumiana. Taková byla doba, hodně lidí věřilo, že přichází zlaté časy, že všechno, úplně všechno bude...
A ještě bych rád řekl, že verše „u Antoníčka pije Srb“ vycházejí ze setkání s výtvarníkem, který dodal ke knížce ilustrace, s Branko Biščanem, který tehdy měl nad hospodou U Antoníčka ateliér.
Ve Frýdku jsem býval často, bydlela tam moje budoucí žena, studovala v Ostravě. S mým nakladatelem Petrem Rumianem se znala už dávno.
Inu, je docela pochopitelné, že se ta sbírka je hlavně frýdecká. Když ji čte někdo z Prahy, splývá mu to, Frýdek, Havířov, Ostrava, všechno jedno. Tak to je, to je v pořádku.
Na jednu stranu jsem si tehdy myslel, že budu psát pořád básně o Ostravě, a když ne o Ostravě, tak o pražské periferii, na druhou stranu jsem věděl, že to takhle pořád nepůjde a že se už chystá něco jiného. Zosobněním toho byl Václav Sokol, který na ubytovně, kde jsem v Praze vrátničil, působil rovněž jako vrátný, poměrně krátce, od září do konce prosince roku 1989. Václav je výtvarník a bratr filozofa a politika Jana Sokola. Jejich otec byl architekt Jan Sokol. Pražská high society. Rodina, jaká v Ostravě žádná podobná nebyla. Ani ve Frýdku ne. Václav Sokol na mě velmi zapůsobil, především svým vztahem k Bohu, rodina Sokolů je katolická. A v oblasti umění důrazem na duchovní rovinu toho, co člověk tvoří.
Trvalo pár let, než Černá pěna Ostravice vyšla. A když sbírku Petr Rumian vydal, zase ve mně ostravská minulost ožila, zase jsem byl uvnitř těch básní, i když jsem v Ostravě už nebydlel pět let. I když jsem ve škatulce ostravského básníka už nechtěl být. Pražským básníkem jsem se ale taky necítil. Nevěděl jsem, co dál, a tak jsem odešel do maringotky, tak nějak v devadesátém pátém roce to bylo, kde jsem pak strávil šest let. Ba ne, bylo to osm let, ale to se mi vůbec nechce přiznávat. Maringotka čili práce u geologů, „hlídání vrtů“, kde bylo dost času na čtení a kde jsem taky už psal i prózu. Ale bylo to mimo veškeré společenské dění, takže, aniž bych to předvídal, zůstal jsem léta a léta v ostravské škatulce. Tak si mě literární prostředí pamatovalo, tak mě mělo zařazeného. Byl jsem autor sbírek jako je Černá pěna Ostravice a jelikož jsem se mezi literáty objevoval jen velmi sporadicky, dlouho tahle představa o mně setrvávala.
Aneta Kosinová
bakalářská práce, Univerzita Pardubice, Filozofická fakulta, 2025
Literární dílo Miloše Doležala
výňatek se zmínkou o sbírce Černá pěna Ostravice
Balaštík uvádí, že v poezii 90. let můžeme rozlišit čtyři typy podle jejich zaměření. Prvním je empirický typ, který se vztahuje k běžně sdílené realitě. Druhým je magický typ, založený na víře, že slovo má sílu tvořit realitu. Třetí je spirituální typ, jehož horizont je spojen s metafyzickou autoritou, často odvozenou z náboženské zkušenosti. A posledním typem je reflexivní, kde se hlavní pozornost zaměřuje na myšlení subjektu a otázku lidské identity.
Básně empirického typu se zaměřují na každodenní realitu a skutečné prožitky. Autoři tohoto typu poezie věří, že svět kolem nás může nabídnout vnímání, které samo o sobě má poetickou sílu. Často popisují konkrétní zážitky nebo události. Cílem empirické poezie je odhalit pravdu o světě a ukázat, jak situace mohou samy o sobě mluvit a odhalovat svůj vnitřní řád, čímž získávají hlubší význam.
Básníci mladé generace v této typologii navazují na tradici Skupiny 42. Příkladem je tvorba Petra Motýla, zejména jeho sbírky Jazykem haldy, Černá pěna Ostravice a Šílený Fridrich. Motýl čerpal inspiraci z Ostravska, jeho poezie je plná hluku, roztržených příběhů a hovorů z hospod. Motivy venkova a každodenní reality se objevují i v poezii Miloše Doležala, například ve sbírkách Podivice a Obec, i když motivy vesnice zařadíme spíše do spirituální poezie.
Petr Motýl
Spirituální
psáno na podzim 2026
V mých ostravských sbírkách byla jiná spiritualita, než jakou našel Miloš Doležal na Vysočině. Ostravsko nebylo idylické, i blízké Beskydy jako by pořád žily v nepokřtěných časech. Ale to neznamená, že metafyzika na Ostravsku nebyla přítomná, jenom na sebe brala jinou formu. V oblasti umělecké se to ve druhé polovině dvacátého století projeovalo víc na polské straně té průmyslové oblasti. V druhé polovině dvacátého století byla pozoruhodným projevem této hornické mystiky výtvarná „Grupa Janowska“, natočil o ní úspěšný film Angelus režisér Lech Majeski.
https://pl.wikipedia.org/wiki/Grupa_Janowska?utm_source=chatgpt.com
https://pl.wikipedia.org/wiki/Angelus_(film)
Odkazy jsou na stránky v polštině, v Čechách o tyto tvůrce nikdy větší zájem nevznikl.
Pokud bych se držel literatury, tak určitý projev tohoto jevu vidím v poezie Raffala Wojaczka a Roberta Rybického, které jsem oba překládal. Je to jen v části jejich díla, ale je to tam přítomno.
Ale nemůžu samozřejmě opomenout spiritisty z ostravských Radvanic přítomné tam hlavně v první polovině dvacátého století. Bádání o nich se věnuje soustavně Martin JIroušek.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Jirou%C5%A1ek
Ono, stavět proti sobě empirii a spiritualitu... Spiritualita svatého Františka není méně než spiritualita Tomáše Akvinského. A naopak. Jsou to různé cesty.
Tak to byla taková odbočka. První dvě sbírky Miloše Doležala se mi v devadesátých letech velice líbily, Podivice vydané 1995 a Obec 1996. Vyšly skoro zároveň s Černou pěnou Ostravice. Ve zlatých devadesátkách, jak na ta léta vzpomínají starci...
Encyklopedie Slezska
Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy M-Ž, 2013 , Ostravská univerzita 2013, Ústav pro regionální studia
autorka hesla: Iva Málková
MOTÝL , Petr, básník, prozaik, 26. 8. 1964 Klatovy. Je synem Güntera M. ( 1940) a → Hermíny M. Absolvoval učitelství českého jazyka a dějepisu na PF v Ostravě (dnes → OU), poté pracoval jako měřič a čerpač vody, hlídač v NG aj.). Spolu s bratrem → Ivanem se podílel na recesních akcích, psal divadelní hry pro studentské divadlo Barák, organizoval → Literární harendy, vedl literární časopis → Modrý květ.
Debutoval v havířovském nakladatelství → M. U. K. L. sbírkou Ten veliký veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko daleko v horách (1990). Opakovaně se motivicky vrací k životu na Ostravsku, hospodskému koloritu a bezručovskému mýtu (Šílený Fridrich, 1992; Jazykem haldy, 1993; Černá pěna Ostravice, 1995; Lahve z ubytovny, 2000; Kam chodí uhlí spát, 2008). Postmoderní znaky vykazuje román Spratek a krásná Danuše (1996), mikropovídky a básně v próze obsahuje kniha Petrolej na odvrácené straně měsíce (2001). Básnivá próza o dětství, hrdosti vnuka, klukovských snech a výpravách nese název Každý svoji rybičkou (2008). V r. 2002 byla vydána divadelní hra Poklad na blatech.
Jeho verše jsou přeloženy do francouzštiny, ruštiny, polštiny, vyšly v cizojazyčných výborech a antologiích, jsou zastoupeny v almanaších a sbornících Moderní analfabet (1993), V srdci Černého pavouka (2000), 7edm (2005), Antologie české poezie II. 1986–2006 (2007).
Převyprávěl příběhy O strašném drakovi pod krakovským hradem a jiné polské pohádky (2010) a vybral a přeložil texty do souboru Prokletí na básníky. Polští prokletí básníci druhé poloviny 20. století (2011). Vydával Modrý květ (1994–95), vlastní časopisy Sojky v hlavě (1998–99), Čmelák a svět (od r. 2001). V r. 2000 obdržel cenu Františka Langera.
Lit.: Maňas -Kaňas, D.: Poezie železa a betonu, Host, 1993, č. 5; Přibáňová, A.: Spratek a krásná Danuše, Host, 1997, č. 3; Trojak, B.: Genius loci Slezska, Weles, 1998, č. 1; Hruška, Pavel.: O básníku Motýlovi a jeho básničkách, Tvar 2000, č. 8; Chrobák, J.: Tesklivý, podivuhodný svět podle Motýla, Tvar 2002, č. 3; Piorecký, K.: Česká poezie v postmoderní situaci, Praha 2011.
Petr Motýl
Kavárna Radhošť
psáno na podzim 2026
Největší dojem ze sbírky Černá pěna Ostravice zaznamenala u čtenářů jednoznačně báseň Radhošť. Bylo to pro mě překvapivé, nepovažoval jsem ji a nepovažuji dodnes za báseň, která by byla výrazně lepší a působivější, než jsou ty ostatní ve sbírce. Ale zřejmě tomu tak je a funguje to i po letech. A autor do toho nemá co mluvit. Podivovat se ale může, co by ne.
-
RADHOŠŤ
čistá secese s šedým brizolitem
vejdeš na pivo
zrcadla židle každý detail
ale to není Praha
ve Frýdku se na secesi sere
stejně jako na baroko nebo gotiku
po šestnátce ve válcovnách
po sobotě na Staříču
po noční v Paskově
s jazykem na bradě s kamením v nohách
a nevíš kdy koho zasype
vejdeš na pivo
na secesi sereš
-
Mohu něco dodat k místu, kde se báseň odehrává, nikoliv k básni samotné. Kavárna Radhošť ve Frýdku. Místo vymykající se. Na konci osmdesátých a začátku devadesátých let mnohem víc než dnes.
Rozhlehlá dvojbudova byla postavena pro okresní hejtmanství a pro spořitelnu Stadtsparkasse Friedeck, dnes tu sídlí magistrát. A vždy tu byla v přízemí kavárna. Dům postavili v roce 1902 architekt Arthur Baron, rodák z Vídně, a architekt Oskar Neumann, rodák z Frýdku, kteří se touto stavbou etablovali, bylo jim tehdy kolem třiceti let, a pak už stavěli především ve Vídni, činžáky a vily. Secesní kavárna se zachovala a ve Frýdku působí opravdu zvláštně. Přímo před kavárnou je veliká křižovatka, auta proudí průtahem městem, přímo pod historickými hradbami, které už tam nejsou. Naproti panel a panel. Budova radnice je tam jako výspa v moři betonu.
Zvenku je Radhošť nic moc. Zevnitř krásná veliká okna, která zvenčí jako by nejsou vidět, vysoké stropy, malby v lunetách, secesní štukový ornament, veliká zrcadla, stylový nábytek a lustry.
Že by do Radhoště – v čase vzniku básně - chodili havíři a hutníci na pivo po šichtě, to ne, to tam jenom sem tam někdo z nich po směně zabloudil. A vypil si pivo nebo dvě, hodně rychle, a zase šel. Což je jedna z rovin té básně, vidím to před sebou, jak tam někdo po šichtě sedí a nepřítomně se dívá do prázdna a raz a dva a pivo je v něm.
Někdy kolem roku 2020 jsem napsal zase báseň o té kavárně ve Frýdku. Publikovaná nebyla, nachází se v rukopisu 3 000 000 piv. Měli tehdy v Radhošti na jídelním lístku pikardské palačinky. Zase jednou ve Frýdku na evropské úrovni, jako když vydával Petr Rumian Černou pěnu Ostravice. Touha... Nikdy nenaplněná touha...
-
RADHOŠŤ
životní styl buržoazie
je krásný jako kovové slzy
Pikardie je zahradou Francie
a její palačinky mají něhu
Manon Lescaut
na silnici
pod okny kavárny Radhošť
přistává Apollo 11
kosmonauté vystupují
a s údivem se rozhlížejí po okolí
a pak jsou náhle všichni šťastni:
Armrstrong Buzz abbé Prévost
i já
radegast teče
venku mrzne až praští
policejní majáčky blikají
-
Ještě bych mohl vzpomínat...
Ale řeknu už jen jedno. K té kavárně se váže, že tam otec mojí ženy chodil pravidelně tancovat nejdříve za svobodna, později se svojí manželkou. Celý život pracoval na huti a dokud mu sloužilo zdraví, tancoval rád, valčík, polku a podobně, rocková hudba mu nikdy nic neříkala.
V kavárně Radhošť se konalo rodinné sezení po jeho pohřbu, rodina se ani nevešla do salónku. A bylo to smutné, hrozně smutné.
Vasilios Chaleplis
Poezie Petra Motýla a kontext české poezie na přelomu XX. a XXI. století
diplomová práce
Ostravská univerzita 2019, Filozofická fakulta, katedra České literatury a literární vědy
vedoucí práce: Iva Málková
Vasilios Chaleplis
(*1993) na stránkách Asociace spisovatelů:
„Vasilios Chaleplis patří mezi organizátory a propagátory literárního života v Ostravě. Věnuje se copywritingu, dramaturgii a momentálně dokončuje doktorský program Teorie a dějiny české literatury na Ostravské univerzitě. Spoluzaložil kulturní platformu Harakiri a mezinárodní literární festival Inverze. Také je jedním z autorů knihy 111 míst v Ostravě, která musíte vidět mapující dynamiku ostravského života. Jeho básnické texty jsou zastoupeny v antologiích i sbornících (Pandezie, Harakiri) a v prvním ostravském poeziomatu. V dubnu 2023 mu v jeho domácím nakladatelství vyšel básnický debut Flavedo, za který byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a na Moravskoslezské kulturní Ceny Jantar.“
https://asociacespisovatelu.cz/o-asociaci/clenove/
Vasilios Chaleplis
Černá pěna Ostravice
Tato sbírka uzavírá autorův „ostravský triptych“ (Šílený Fridrich, Jazykem haldy), který hraje zásadní roli nejen v jeho rané básnické produkci 90. let, ale i v rámci celé jeho literární tvorby. Jestliže jsme sbírce Šílený Fridrich (1992) přisuzovali mýtotvorné tendence a básním Jazykem haldy (1993) zase syrovost sdělení a výrazný existenciální podtext, Černou pěnu Ostravice řadíme spíše ke kontemplativní poezii, jež anticipuje Motýlovo umělecké odpoutání se od obrazů Ostravska a životních osudů jeho obyvatel, a to de facto až do roku 2008, kdy mu vyšla sbírka Kam chodí uhlí spát. Jak jsme nastínili, Černá pěna Ostravice se od ostatních „ostravských“ sbírek liší svojí rozjímavostí a rozvážlivostí. Také v této sbírce částečně nahlížíme do intimního prostoru lyrického subjektu a jsme recipienti jeho subjektivního vnímání reality. Dílo se vyznačuje empirickou reflexí světa kolem sebe, ovšem lyrický subjekt už není tak apriorně skeptický a strohý ve výpovědi jako v předešlé sbírce Jazykem haldy. Místo toho jde ve svých úvahách hlouběji – pozoruje dění kolem sebe a kontempluje. Ve sbírce se rovněž vyskytuje tendence k marginalizaci role první slovesné osoby, a naopak k akcentaci druhé slovesné osoby. Jedná se o tzv. Du-formu, která zde představuje prostředek vcítění se do příslušníků sociálních skupin, outsiderů – lidí, kteří navštěvují všemožné putyky a bufety, jako tomu je např. v básní Radhošť: „čistá secese s šedým brizolitem / vejdeš na pivo / […] po sobotě na Staříču / po noční v Paskově / […] na secesi sereš“.
Tuší metafyzický přesah, ale zůstává stále věcný a při zemi: „Seděl jsem v parku / u autobusového nádraží / zachvívající se svět s naběhlými klouby / s trsy žluté jarní trávy / “. Od toho se rovněž odvíjí prostor básní, které už nemapují jen Ostravu a její městské části, ale i další místa nacházející se v Moravskoslezském kraji (především Frýdek-Místek, Těšín, Olešná, Radhošť, Paskov, Staříč). Můžeme proto předpokládat, že empirický autor se v této sbírce od industriální Ostravy 90. let pomalu odpoutává – oproti Jazykem haldy si už Ostravou nepřipadá tolik stigmatizován.
Ve sbírce sice stále přetrvává skepse: „za každé slovo jedno falešné / za dům se záclonami vytlučená okna / za píseň prázdný zvuk / všechno táhne k čertu / “, básník se však k životním peripetiím začíná stavět s nadhledem. Drsná povaha Ostravy a jejích obyvatel se stává fenoménem pozorovaným zpovzdálí. I porozumění lyrického subjektu outsiderům se pomalu vytrácí – zbývá jen bohatá obraznost, stále sycena skutečnými osudy ostravských obyvatel, ovšem myšlenky lyrického subjektu napovídají, že je jejich životy přesycen. Proto třeba v básni U Žida zvěčnil postavy v jakési panoptikální, odosobněné expozici: „rodiny s jabčáky / padající chlapi s tetováním / ženské se sloníma nohama / děti válející se v prachu / “. V básni Sídliště subjekt popisuje lomoz uvnitř hospody a havíře, kteří v ní zapíjejí směnu, ale už s nimi nesedí uvnitř a není přímým účastníkem těchto pitek, vše popisuje s jakýmsi rezervovaným odstupem: „jméno Růžový pahorek / uvnitř humus a křik / […] skleněná hospoda plná vzteku / “. Báseň Všední den zase začíná „za papírovou zdí / slyšíš dozvuky zbytečných řečí / “, v dostatečném odstupu od malicherných promluv. Jak napovídá název sbírky, básně místy rytmicky působí, jako by plynuly s řekou – Ostravicí – a místy zrychlovaly a zase zpomalovaly, viz tento polymetrický úryvek: „opředen starými vlasy / zahrávám si se skutky / prchavými jako proud / zaříznutými v klenbě oblohy /“, ve kterém se nachází jak zrychlující daktylský verš („opředen starými vlasy“), tak i trochejský mužský („zahrávám si se skutky“; „prchavými jako proud“) a je zde patrná rovněž jambická tendence („zaříznutými v klenbě oblohy“).
Místy pomalý tok řeky lyrický subjekt přejímá a přetváří v rozvážné, nadčasové vidění světa, jinde zase řeka teče ostřeji, což se projevuje ostrými, nevybíravými verši, a to z prostředí starých hospod, ke kterým se váže leitmotiv alkoholu a opilosti: „špinavá řeka / jako had plazí se po dně údolí / Slezská Ostrava / někde daleko kopce Beskyd / zpustošené jako ožralá tvář /“ nebo zchátralých míst, které neušetřil proud času (básně Textilka, Kostely, Zámek): „sešívají šaty / k obléknutí mrtvoly do hrobu / směna za směnou / jako hřebík do rakve / “.
V básni Prsten jsme svědky další stylizační nuance Motýlova pozorovatelského lyrického subjektu, a to když obyčejné, všední věci pomocí imaginací povznáší na něco až mystického. Báseň pojednává o jeho svatebním dni a evokuje pitoreskní ladění Řemeslníků a mániček aneb hospoda černě vypráví (1990) – je bohatá na básnické obrazy, které jsou plné barev a zvuků. Její verše oplývají hravostí a veselím, místy mají až pábitelský charakter: „v šupinách kaprů vidím svou mizející tvář / vlnění hostů u stolních pobřeží / se stoupajícími svahy rozzářených očí / otisky v písku alkoholu / v tónech zpěvů v kytaře a houslích / “.
Z formálního hlediska jsou básně nestrofické a psány volným veršem bez rýmového zakončení. Vulgarismy a dialektismy se zde vyskytují, ale oproti Šílenému Fridrichovi nebo Jazykem haldy jen sporadicky. Pro jazyk básní je příznačný posun od věcnosti k metaforičnosti. Ve sbírce je patrné napětí mezi minulostí a současností, mezi nadčasovým a dočasným, kdy je „čas jako proděravělý hrnec “. Nálada básní anticipuje autorovu přesycenost Ostravou – potřebu si od ní odpočinout, odpoutat se: Samotný Motýl k tomu poznamenal: „Nejsem jako takoví ti Ostraváci, kteří se tady narodili a jsou zcela srozuměni, že takový ten svět je a nechtějí se odtud hnout. Já to takhle nikdy neměl.“
Po této sbírce lyrický subjekt z industriálního města tematicky utíká. Ostrava se přitom nemění, její naturel zůstává stejný – pořád nad ní bdí šklebící se postava „šíleného Fridricha“: „všechno zapomenuto / všechno dávno pryč / jen šklebící se ksicht nad spícím krajem / “. Topos Ostravy subjekt díla znovu rozpracuje až ve sbírce Kam chodí uhlí spát (2008; napsaná v roce 2006). Patrné je to v Motýlově poezii let 1998–2008, kde Ostrava figuruje pouze sporadicky, a to jako připomínka něčeho, co v něm zanechalo intenzivní emoce.
Petr Motýl
Čech
na záchodě v Čechu slyším
havíře s vykovanou bundou tmy
„kurva přijde letní období
bude zase sušit jak sviňa“
i v zimě suší
na jaře a na podzim
v železných zahradách továren
v kořenech dolů
suší a zalévá se
mohutnými proudy
zdravím ze železa
které se rozsypává na prášek
-
To je moje nejoblíbenější báseň ze sbírky Černá pěna Ostravice. Vybavím si havíře na záchodě v Čechu a odposlechnutou větu. Přitom, kam se hrabe Čech čili Český dům, před rokem 1945 Německý dům, kam se kasá na Radhošť neboli Café Habsburg. Ale na rozdíl od frýdecké kavárny bývalo na přelomu osmdesátých a devadesátých let v Čechu živo po celý den. Hospoda hned u autobusového nádraží, na pivo si odskočil kde kdo, dokonce tam podávali i něco málo k jídlu, což se na Ostravsku moc nenosilo, najíst se měl člověk doma nebo v práci.
Za autobusákem je park, tam si hrály děti. Hned vedle Čecha je kino Vlast a při kině divadélkový sál. Prostě to tam žije. A suší.
Taky si vždycky vzpomenu, jak se u babičky v Klatovech říkalo „souše“ uschlému stromu v lese. Slyším souši šustit...
(vzpomínka na Čecha zapsána na podzim 2026)
Kamila Hýžová
Ilustrace všednodennosti s ohledem na současnou českou poezii
Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2017
Doprovodný text k praktické části diplomové práce
https://is.muni.cz/th/hbxkj/?studium=459643;lang=cs
výňatek vztahující se ke sbírce Černá pěna Ostravice:
V roce 1990 mu vyšla první básnická sbírka Ten veliký, veliký kamenný dům nebo hrad tam daleko, daleko v horách, která je typická svou snovostí podobnou tvorbě Ivana Wernische. Po ní je však Motýlova lyričnost na dlouhou dobu utnuta a roku 1992 přichází výrazná sbírka, představující až mytického hrdinu potulujícího se ostravskými ulicemi, Šílený Fridrich. Toto je začátek období zabývajícího se geniem loci Ostravy. Fascinace tímto tématem pokračuje ve sbírkách Jazykem haldy (1993) a Černá pěna Ostravice (1995).
Petr Motýl
Zadní trakt
Svatá Otýlie ochraň od nemocí očních
kříž s knihou a zornicí u tovární zdi
u pusté cesty bez obydlených domů
kde ruce ostnatých drátů natahují lokty
nabízím prázdnou kůži
šroub ke šroubku svírám svůj dutý trup
země nikoho a země všech
do chladného tvaru obroušených životů
-
Výklenková kaple u zdi bývalé Neumannovy textilky. Vzadu za vlakovým nádražím, v průmyslové džungli, poté v brownfieldu, poté v podnikatelské zóně. Jít kolem výklenkové kaple byla jedna ze dvou možností, jak obejít směrem z Frýdku frýdecké nádraží a dosáhnout hospody U Bumbaly, dnes již zaniklé.
Svatá Otýlie tam má nápis: „Ochraň nás od nemocí očních“. Na knize jsou dvě oči, svatá Otýlie je vypodobněna jako slepá. Když jsem tu báseň psal, měla na půlce knihy jenom jedno oko. Do půlky knihy s jedním okem někdo něčím praštil, byla tam díra v malbě. Zbyla jedna zornice.
Dnes je kaple opravená. I malba.
Svatá Otýlie se narodila roku 662 v Oberrhenheimu jako dcera vévody Atticha. Narodila se slepá, a otec ji proto chtěl nechat usmrtit. Její matka Bethsvinda ji však tajně předala chudé ženě do opatrování a po roce byla Otýlie tajně přenesena do kláštera Baumes-les-Dames.
„Co nemůžeme vidět očima, můžeme vidět srdcem,“ řekla Otýlie, když se naučila mluvit.
V klášteře Otýlii jako dvanáctiletou pokřtil svatý Erhard, biskup. Otýlie při křtu nabyla zraku.
Jednou Otýlie zatoužila uvidět rodiče.
„Bratře, doveď mě k nim.“
Otýliin bratr tak učinil. Přál si, aby se rodina usmířila, aby vévoda Atticha ztracenou dceru přijal. Když ale sourozenci přišli před vévodu, ten udeřil Otýliina bratra holí a ve vzteku ho zabil. Když vévoda napřáhl hůl i na Otýlii, zeď na hradě se před Otýlií rozestoupila a zase se za ní zavřela a Otýlii prchla zpátky do kláštera.
Vévoda Atticha hořce želel smrti svého syna, svého jediného dědice a nástupce. A dal se na pokání. Když brzy poté vévoda zemřel, odkázal všechen svůj majetek své dceři. Otýlie otců hrad Hohenburg přeměnila na ženský klášter a další klášter založila v Niedermünsteru.
Zemřela v pověsti svatosti a po smrti byla prohlášena svatou.
(vzpomínka na Zadní trakt zapsána na podzim 2026)
Vasilios Chaleplis
Struktury zakoušení a básnické obrazy (post)industriálního Ostravska v letech 1990–2024.
Disertační práce. 2025. Katedra české literatury a vědy, Filozofická fakulta Ostravské univerzity
Vasilios Chaleplis
(*1993), organizátor (manažer) v oblasti literatury, nakladatel, básník, hudebník. Vydal sbírku básní Flavedo (2023).
Vasilios Chaleplis
výňatek z výše uvedného textu
Černá pěna Ostravice
Další Motýlovy básnické sbírky Jazykem haldy a Černá pěna Ostravice jsou si po výtvarné stránce i svými poetikami velmi podobné. Motýlův lyrický subjekt se pohybuje v prostoru Ostravska, nebojí se konfesijní polohy a je skeptický pozorovatelem lidských osudů. Po těchto knihách z industriálního města tematicky utíká, opouští Ostravsko a přilehlé oblasti. Naposledy se do něj naplno vrací až ve sbírce Kam chodí uhlí spát (2008; napsaná v roce 2006), přičemž v jeho sbírkách let 1998–2008 Ostrava figuruje pouze sporadicky, a to jako připomínka něčeho, co v něm zanechalo intenzivní, převážně negativní emoce.
Básnické obrazy sbírky Černá pěna Ostravice (1995) již nejsou tak nekompromisně expresivní, subjekt je více rozjímavý a nebojí se lyrizovat, i když vulgarismy jeho slovník neopouští. Nově se objevuje snaha vzdorovat destruktivní síle industriálního molocha, pojící se převážně s Ostravou, a to tím, že se vydává do přilehlých koutů Moravskoslezského kraje (Frýdku-Místku, Těšína, Olešné, Radhoště, Paskova, Staříče). Můžeme předpokládat, že se od Ostravska již pomalu odpoutává – nestylizuje se do vyděděnce, který je městem stigmatizován, jako tomu bylo u Jazykem haldy, ale vystupuje spíše jako cynický poutník-pozorovatel. Tato strategie se projevuje marginalizací role první slovesné osoby, a naopak akcentací druhé slovesné osoby. Subjekt užívá du-formu jako prostředek ironicky motivovaného vciťování se do různých outsiderů a příslušníků sociálních skupin, např. když v básni Radhošť popisuje interiér chaty Libuše a popisuje přitom příchozího muže, který si jde dát pivo: „čistá secese s šedým brizolitem / vejdeš na pivo / […] po šestnátce ve válcovnách / po noční v Paskově / […] na secesi sereš“.
Tyto ironické úšklebky vůči lidem evokují, že subjekt je životem na Ostravsku přesycen. V básni U Žida dokonce zvěčnil postavy v panoptikální, dehumanizované expozici: „rodiny s jabčáky / padající chlapi s tetováním / ženské se sloníma nohama / děti válející se v prachu“. V básni Sídliště vykresluje lomoz uvnitř hospody a havíře, kteří v ní zapíjejí směnu, ale už s nimi nesedí uvnitř – není účastníkem těchto pitek, vše popisuje zpovzdálí: „jméno Růžový pahorek / uvnitř humus a křik / […] skleněná hospoda plná vzteku“. Malichernost promluv zase dokládá obrazem „za papírovou zdí / slyšíš dozvuky zbytečných řečí“.
Přestože v básnických obrazech pozorujeme posun od věcnosti k imaginativní hravosti, stále v nich přetrvává postmodernistická skepse a vyskytují se v nich destruktivní thanatické motivy evokující smrt, zánik a krize spojené s vědomím konečnosti lidského života: „v šupinách kaprů vidím svou mizející tvář / vlnění hostů u stolních pobřeží / se stoupajícími svahy rozzářených očí / otisky v písku alkoholu / […] v tónech zpěvů v kytaře a houslích / Olešná šplouchá černou vodou / a tají utonulý křik“. Skeptické jsou také popisy chátrajících míst připomínajících minulý režim, například textilky Slezanu ve Frýdku-Místku, která byla zdemolována devět let od vydání sbírky: „sešívají šaty / k obléknutí mrtvoly do hrobu / směna za směnou / jako hřebík do rakve“. Cyklicita časoprostoru se spolu se schizofrenní perspektivou projevují všudypřítomným napětím mezi minulostí a současností, mezi temporálním a atemporálním, kdy je „čas jako proděravělý hrnec“.
Po této sbírce Motýlův lyrický subjekt z industriálního prostoru Ostravska na dlouhou dobu utíká. Naturel místa však zůstává stejný, i v Černé pěně Ostravice nad básnickým časoprostorem bdí šklebící se postava šíleného Fridricha, ve které se zrcadlí postmodernistická struktura zakoušení, pocity šílenství a deziluze propojené s reáliemi (post)industriálního Ostravska: „všechno zapomenuto / všechno dávno pryč / jen šklebící se ksicht nad spícím krajem“.
Petr Motýl
Poznámka k Frýdku-Místku
napsáno na podzim 2026
K tématu Frýdku-Místku, respektive Frýdku, které je podstatné ve sbírce Černá pěna Ostravice, jsem se vrátil v próze Příběh o ohni a popelu (Volvox Globator, 2025). Text vznikal docela dlouho, od roku 2016, kdy zemřel otec mojí manželky. Tehdy jsem si říkal, že bych měl něco o něm napsat, rychle se mi to v hlavě rozvinulo do představy trilogie, která zobrazuje tři generace rodiny. Zatím jsem, po letech práce na textu, dokázal napsat a vydat jen první díl.
O otci mojí ženy, který tehdy ještě žil, se také zmiňuji v delší básni Vartovňa ve sbírce Některé příběhy (Protimluv 2016).
Literatura s tématem Ostravska se neváže jen přímo k Ostravě, současné populární „čtivo“ Šikmý kostel se odehrává v Karviné a Orlové, s Českým Těšínem je spjatá poezie Janusze Klimszy, Renaty Putzlacher, Jacka Sikory, k dětství v Bohumíně se vztahují básně brněnského Víta Slívy, můj bratr Ivan Motýl píše o Hlučíně, kde žije podstatnou část života, o Frýdku vydala sbírku jeho žena pod pseudonymem Elli Tilliu, na „Prajzkou“ se ve svých knížkách vrací Petr Čichoň, od svých vysokoškolských let Brňák...
Frýdek-Místek je v tomto směru specifický přítomností Petra Bezruče, který tu byl zaměstnán na poště v Místku a právě zde našel téma pro své Slezské písně. Petr Bezruč je od té doby ve Frýdku-Místku stále „věčně živý“, na jednu stranu dusící autory z mladších generací, jak to stará mohutná dubiska dělávají, na druhou stranu znova a znova inspirující.
Památník Petra Bezruče je ovšem v Opavě, Srub Petra Bezruče v Ostravici a Červený domek Petra Bezruče (s Bezručovým muzeem) je v Kostelci na Hané. Ale málo platné, pro Slezské písně byl nejpodstatnější Frýdek-Místek a dva roky, po které byl Petr Bezruč místeckým poštovním úředníkem.
Ve Frýdku-Místku to na mě bezručovsky působí, když tam přijedu. Tak nějak celkově, nechodím se podívat na pomník z bludných balvanů, který Petr Bezruči má na panelákovém sídlišti Riviéra v Místku, ani na budovu poštovního úřadu, kam docházel do práce. A sbírka Černá pěna Ostravice mi přijde, i s tím velkým odstupem od jejího napsání, víc bezručovská než Šílený Fridrich a Jazykem haldy. Autor samozřejmě vidí své dílo po svém, ale jak jinak by ho měl koneckonců vidět.
Původně byl pomník Petru Bezručovi sestavený z bludných balvanů s nápisy jmenujícími názvy jeho básni, v parku za Německým domem čili Čechem, ale v osmdesátých letech tam postavili autobusové nádraží a pomník přestěhovali na Riviéru, kde podléhá devastaci a renovaci, cyklicky. Příliv a odliv, Riviéra.
Ještě je v Místku busta Petra Bezruče před gymnáziem v Místku a socha Maryčky Magdonové hned vedle kavárny Radhošť čili Café Habsburg.
Na závěr citát z dopisu Petra Bezruče z roku 1891:
„To máš kraj, jakýs neviděl. Samé kopce a hory plné lesů, žádná pole a chaloupky na skalních stěnách jen přilepené, celé sbité z pár klád. Samá bída lidská kouká na Tebe z přírodní krásy. Jak jsem potom zatočil u Frýdlantu k Slezsku a nahoru do Místku, neviděl jsem nic jiného než hutě samé a neslyšel než rány kladiv...“
Seznam vyobrazení v textu,
pěkně od prvního, popořadě:
1. Klíč na stavěcí šrouby
2. Poříz
3. Nůžky na plech
4. Patentovaný model zajištění matice
5. Děrovací kleště
6. Kovářské kladivo
7. Stříbrná vidlička
8. Stříbrný nůž
9. Hasák
10. Kuželová kovadlina
11. Česadlo
12. Konvice
13. Sekáč na kov za studena
14. Ocelové pero
Petr Motýl
Frýdecký hostinec V lázních
napsáno na podzim 2026
V jednom ze svých rozepsaných, nedokončených rukopisů jsem se chtěl pokusit navázat na knížku Primuse Sobotky Kratochvilná historie měst a míst z r. 1885, na kterou navázal v r. 1952 Josef Kopta titulem Kratochvilné děje z naší vlasti, jejíž takřka rovnocennou součástí jsou ilustrace Cyrila Boudy.
Posléze jsem své plány omezil na „kratochvílení“ o městech a obcích pouze jižních a jihozápadních Čech. Ale i tak mám do dokončení knížky daleko.
Ukázka z Frýdku:
Frýdek, 1898, Lidové noviny
V pátek dne 28. října přišel večer do frýdeckého hostince V lázních 27-letý nádenník Antonín Hüttler. Tam si poručil pivo a tři tvarůžky. Ať z hladu či aby ukázal, jaký jest jedlík, vstrčil do úst najednou všecky tři tvarůžky. Ale ty se mu v ústech vzepřely, uvízly mu v krku a nešťastník přes pokusy přítomných, aby mu nebezpečné sousto dostali ven, zadusil se, než lékař přišel. Hüttler byl jinak slušný člověk a naposled byl zaměstnán u speditéra Laryše.
https://www.bejvavalo.cz/clanek/rok-1898-pozor-na-vrazedne-dobre-olomoucke-tvaruzky/
Karel Piorecký
Mladá poezie devadesátých let 20. století
disertační práce, Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta
Karel Piorecký
(*1978), literární vědec, historik a kritik. Pracuje v Akademii věd, v letech 2008-2019 působil v AV jako zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu. Autor knih Česká literatura a nová média (2016) a Česká poezie v postmoderní situaci (2011), spoluautor (z ½) knih Kultura neuronových sítí (2024) a Praha avantgardní (2014).
cas-cz.academia.edu/KarelPioreck%C3%BD
https://ucl.cas.cz/pracovnik/piorecky/
Karel Piorecký
výňatek z výše uvedeného textu
Poetiku věcných deskripcí a techniku básnického portrétu Petr Motýl ve svých dalších sbírkách aplikoval už jen v marginální míře. V drobné sbírce Jazykem haldy (1993) zachoval sice motiviku všednodennosti, jazykovou expresivitu a záměrnou plebejskost, ale promluvy lyrického subjektu se zde už neopírají o věcnou kresbu postavy či prostoru a přecházejí do konfesijní polohy. Klíčovým tématem je opět drsná, průmyslová a hornická Ostrava a obava subjektu z mizení její staré tváře a genia loci. Podobně založeným lokálním patriotismem je určována rovněž poetika sbírky Černá pěna Ostravice (1995). Jazyk se zde ještě výrazněji posouvá směrem od věcnosti k metaforičnosti, lyrický subjekt už nestojí v pozadí, ale přesouvá se na exponované pozice ve struktuře textů.
